Říjen 2011

Vrchol Mayského kalendáře

27. října 2011 v 18:46 | Colleman |  Cesta poznání

Vrchol cyklů Mayského kalendáře 28.10.2011


28.10.2011 je označen v mayském kalendáři jako "vrchol
křivky evolučních tvůrčích cyklů." je to den, kdy "velkolepá vesmírná síla
bude v souladu s lidstvem, které bude mít možnost dosáhnout svého nejvyššího
potencionálu a seberealizovat se jako naprosto vědomá kosmická bytost,
která bude moci ovlivnit svou budoucnost, ať k lepšímu nebo horšímu."
Budoucnost, která přijde s rokem 2012, bude vytvořena na základě a
prostřednictvím našeho přání a vědomého záměru, přičemž datum konce cyklů - 28.10. - je dobou maximálních tvůrčích možností.

Zjednodušeně řečeno se dá říci,.
že v roce 2012, 21 prosince se stane to, co si 28.10.2011 vybereme!
Colleman považuje propagandu týkající se prosince 2012 za manipulaci
mající odvést pozornost lidí. Jsme totiž vedeni k tomu, abychom
očekávali události 21.12.2012 s vědomím konce světa, místo abychom se
soutředili na utváření budoucnosti ve dnech kolem 28.10.2011.
Ti, kdo nedokáží poznat význam této doby, mohou minout velkou příležitost.
Pop kultura si vybrala za svůj vrcholný okamžik prosinec 2012,
který má destruktivní charakter, zatímco vrchol konstruktivních sil,
který je v říjnu 2011, je opomíjen.

Meditujte o to intenzívněji na své Já, o to intenzívněji během dne pozorujte, co se děje ve vaší mysli a nepouštějte tam všechno! Nejlepší je udržovat v mysli klid, a pokud to zrovna nejde, hned si ji večer vyčistit - do prázdna, až uvnitř zazní Ticho!
Brahmam: "Lidé si do sebe napouštějí celou džungli, a potom se trápí a hledají, jak se jí zbavit".
Slunce

Přednáška a seminář

26. října 2011 v 5:24 | Slunce Arunáčaly |  Cesta poznání

Přednáška: BOHATSTVÍ PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU


Čajovna V pohodě, čtvrtek, 3.11. 18h, Třinec


Jak fungujeme, jak vytváříme realitu našeho života? Radost anebo trápení? Co je přítomný okamžik a jak jej zažívat? Jak vzniká naše ego, které nás odděluje od naší duše, vnitřního klidu, spontánní radosti, bohatství (přítomného okamžiku)? Co je vnitřní kritik (superego), který nás věčně sráží, bere nám energii a nedovoluje žít, jak opravdu ze srdce chceme? A jak s ním zacházet? Co je svědomí v nás? Není to nic božského, jen převzatý instinkt, který nám říká, kdy smíme patřit, a jenž nám brání vnímat, co je skutečně v souladu s vyšší pravdou.
Co to znamená "být sám sebou"? V čem spočívá smysl života, odkud a kam jdeme? Společně se podíváme na možnosti řešení těchto zásadních otázek, které provází naši existenci a určují náš život.
Zažijete nové pochopení.


Přijďte se podívat a sdílet společné bohatství !


Přednášející: Systemický terapeut Rostislav Tomanec

Od dospívání procházel jógou, meditacemi, tréninkem systemických konstelací a sebepoznávacími semináři u Bhagata J. Zeilhofera, Johna Hawkena a Berta Hellingera

Vstupné: 30 Kč





Skupinový seminář:Rodinné konstelace

Sobota, 5.11. 9h-18h. Oldřichovice č. 522, rozc. ke Karpentné, rodinný dům

Cena: 500 Kč

Účast bez konstelace: 250 Kč

Přihlášky: rtomanec@seznam.cz, sms, nebo telefonicky 736205756.
Zálohu 250 Kč na účet u ČSOB: 154 205 201/0300, VS - číslo telefonu,zpráva: Jméno,RK
Místo: Od Frýdku Místku, Nebory, Oldřichovice Na Tyrské, odbočit vpravo směr Tyra a po 3km kostel a naproti obchod, za kostelem doleva a zase doleva - 200m rovně mezi domky, malý dům červená střecha naproti 2 vilám.

Střípky z Hellingera III

16. října 2011 v 19:16 | Slunce Arunáčaly |  Rodinné konstelace
Zdravím, krásný podzim!
V srdci stále léto, slunečno, jak jinak! Pátrejte po srdci...atd. :-)

Tak ještě Hellinger III, jsem inspirován, tak vás nechci ochuzovat, ale upozorňuji! Jen pro silné nátury, pro jasně otevřené srdce! Jinak narazíte...na své vnitřní zdi! A to bolí! Léčí, ale bolí! Léčí, když se bolesti otevřete, posiluje potíže, když ji odmítnete.
Pár z vás se nyní srdce hodně rozzáří novým pochopením! Něco, co čekalo na jiskru, se zapálí!

Bert Hellinger III, tentokrát více z knihy "Uzdravení, zdravým se stát, zdravým zůstat", Maitrea 2011

Nejprve zvířata. Zvířata doma jsou vám plně odevzdána. Denně vám říkají: "Já za tebe." Proto je potřeba, aby od vás cítily: "Milujeme tě." Tím se naplňuje jejich poslání.
Byl u mě člověk, který měl postupně tři psy a každý mu zemřel na rakovinu. Tak si řekl, že už víc žádného psa nechce a onemocněl rakovinou. Ti psi si to brali za něj, to je zřejmá dynamika. Jako u dětí.

Eutanazie u psa:
Žena: Pes mé matky šel na eutanazii. Od té doby na to pořád myslím.
Hellinger: To má pro tebe dalekosáhlé následky, protože ty jsi ho milovala. Milovala jsi ho.

Ženě se vyjasní obličej a přikyvuje

Hellinger: Ten pes je na tvé straně a říká: "Děkuji."

Žena přikyvuje a usmívá se.

EUTANAZIE

Hellinger: Měl jsem seminář v Seville. Někdo položil otázku, zda smíme někomu pomoci zemřít, když je těžce nemocný, na jeho přání.
Řekl jsem: Jsou situace, kdy je to možná správné.
Doma mi řekla moje žena Sophie, že měla psa, který trpěl velkými bolestmi. Pořád se ho ptala, zda ho může nechat uspat. A pořád od psa přicházela odpověď: "Ne". Nakonec to pro psa bylo už tak těžké, že ho přesto nechala uspat. Celý rok ji to pak v duši pronásledovalo. Došlo jí, že na to neměla právo.
Později, u jiného psa, mu ponechala vlastní smrt.
To je základní postoj. Nechat každému jeho vlastní smrt. Teprve jeho vlastní smrt je pro něho DOKONČENÍM.
Tehdy v Seville se ukázalo, že někdy je dobré toto přání někomu splnit.Ale nikdy ze soucitu, ale z propojení s jeho duší a ochotni cítit, co ho to stojí.
Všechny nás ke smrti vede jiná síla. Převezme velení, ať už nás třeba smrt stojí cokoli, jak naše smrt, tak smrt druhých.

A nyní něco ještě náročnějšího, mnohem náročnějšího!

DVA HŘÍŠNÍCI

Ž: Jak vyléčit problémy žen, které byly už v dětství v rodině znásilněné?
Hellinger: Řeknu zde něco provokativního. Kdo hlavně potřebuje léčení? Ten, kdo se nad tím pohoršuje. To jsou ti nejhorší viníci.
Po chvíli: Vidím, že je ti lépe. (Žena přikyvuje.)

Jde tu v zásadě o představu sexuality, která popírá, že všechny formy sexuality jsou božskými pohyby. Všechny sexuální zážitky jsou božskými zážitky. Jakmile tomu přitakáme, je každá sexuální zkušenost ve službách života. Jakmile se někdo začne stavět stranou a tvrdit: "To je špatné," staví se na pozici Boha. Ovšem bez lásky. Proto jsou důsledky takovýchto soudů a tvrzení špatné. Vyžaduje velkou odvahu se takovýmto lidem bránit a vykázat je na místo, které jim náleží.
K ženě: Vidím, že je ti ještě lépe.
Žena se směje.

Chci k tomu ale říci ještě něco. Když to řeknu, budu v té nejlepší společnosti. Budu ve společnosti Ježíše. On mi ukázal, jak s tím zacházet. Ke skupině (klasicky, pozn. autor): Mám vám to povědět? ...

Ježíš tedy sestoupil z hory Olivetské a šel do chrámu. Zákoníci a farizejové mu tam přivedli ženu. Řekli: Byla přistižena při činu, cizoložila. V zákoně stojí psáno, že má být ukamenována. Co udělal Ježíš? Sehnul se, na nikoho se nepodíval a psal do písku. Oni ale trvali na svém.
Jsou tu dva druhy hříšníků. Jednou hříšnicí je tzv. cizoložnice. Ti druzí jsou také hříšníky. Jakým způsobem? Jsou to vrazi. Chtějí někoho zabít.
K ženě: Teď ty dva porovnej: cizoložnici a takzvané spravedlivé. SPRAVEDLIVÝ, JENŽ SE POVAŽUJE ZA SPRAVEDLIVÉHO, JE VE SVÉ DUŠI TÉMĚŘ VŽDY VRAHEM.
K ženě, jak ti je teď?
Žena se hlasitě směje.
Příběh ale pokračuje. Spravedliví si trvali na svém. Ježíš vstal a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem." Hned se zase sklonil a psal do písku.
Jeden po druhém se vytratili, ti nejstarší mezi prvními. Ježíš se zeptal ženy: "Nikdo tě neodsoudil?" Žena odpověděla:"Ne, pane, nikdo." Ježíš pravil: "Ani já tě neodsuzuji."

Strach a vztek
Žena: Jsou ve mně dvě emoce, které se mísí a jsou velmi intenzivní. Strach a vztek ve stejném okamžiku
H.: Je to to samé. Strach je často obranou před vztekem. Pomocí strachu se bráníme své agresi. Takže MILUJ SVŮJ STRACH!
Nevím, jestli můžu říci všechno. Proč je člověk hodný? Často proto, aby zakryl svou agresi.
Rozumíte mi? Když to víme, jsme pak skromněji hodní.

Tak, to bychom měli. A nyní si uděláme zvláštní, ale velmi hlubokou meditaci. Ti z vás, kterým se při čtení těchto řádků rozsvítilo a srdce se jim rozzářilo, se při meditaci dotknou něčeho velmi hlubokého!

Zpátky k Hellingerovi

MEDITACE

Soustředíme se do svého středu. Existuje jedna píseň, kterou si společně v duchu zazpíváme:

"Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát?
Řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být?
Dívky je tu během dne otrhaly do jedné
Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

Řekni, kde ty dívky jsou, co se s nima mohlo stát?
Řekni, kde ty dívky jsou, kde mohou být?
Muži si je vyhlédli, s sebou domů odvedli
Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

Řekni, kde ti muži jsou, co se s nimi mohlo stát?
Řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být?
Muži v plné polní jsou, do války je zase zvou
Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

A kde jsou ti vojáci, co se s nima mohlo stát?
A kde jsou ti vojáci, kde mohou být?
Řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu
Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

Řekni, kde ty hroby jsou, co se s nima mohlo stát?
řekni, kde ty hroby jsou, kde mohou být?
Co tu kytek rozkvétá, od jara až do léta
Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

Je to věčný koloběh.
Kam jdeme? Jsme také unášeni věčným koloběhem? Nyní půjdeme do svého nejhlubšího středu.Vyčkáme na pohyb, který nás ponese dál mimo veškerý koloběh. Rovně, za pohyb v kruhu, směrem ke vzdálenému světlu. Tam směřuje náš pohled. Tam směřuje náš pohyb, za všechny zákopy a hroby.

Posbíráme síly a vztáhneme ruce vzhůru, k novému horizontu, novému břehu. Co je tímto horizontem? Trvalý život mimo hroby. Hledíme za mrtvé, kteří nás možná drží a stahují dolů; směrem dále, na něco trvalého, co zůstává. Tam směřuje naše cesta. Tam směřuje náš pohyb, když pomáháme ostatním lidem. Pořád za světlem. Pořád dál, zářivěji. Začneme pak zářit a ostatní září s námi.
Není to krásná cesta, krásný horizont?

THE END

Obraz, který máš o svém partnerovi, je ve skutečnosti....

12. října 2011 v 14:31 | Slunce Arunáčaly
Tak se zas dostávám mezi běžnou populaci a jsem udiven z toho, jak lidé žijí, jak mí přátelé žijí. Jak to jde stále dokola a malý anebo žádný posun směrem k lásce, svobodě a štěstí. Rodiče si nevěděli rady s partnerstvím, tak vedlější vztahy, děti si neví rady s partnerstvím, tak... a co jejich děti? Budou to zase následovat. Všichni samozřejmě hledají štěstí a lásku. Všichni potřebují potěšení, to je naplňuje radostí a mají chuť i sílu nést těžkosti života. Partnerství je třeba dobré, ale už ohrané, navíc každodenní starosti jim lásku otupuje, takže co? Výlet se sekretářkou přece nic není. Žena se nic nedozví, já jsem spokojen, rozradostněn, mám doma dobrou náladu a větší trpělivost pro děti, takže všichni z toho mají užitek, ne? I v práci jsem hned výkonnější... Ach jo. Jak jsou lidé slepí. Jak nevidí, jak si pomalu spřádají nitky k pevnému provazu utrpení. Že něco partner neví, neznamená, že NEVÍ, a že tajené nepůsobí. Takže se začnou pomalu oddalovat. Žena se upne na děti, tam si začne doplňovat lásku a muž na práci, alkohol, občasný zálet... Jak se v tom začnou cítit děti? Jak si to vyhodnotí? Vnímají samozřejmě dobře vše, co se s rodiči děje. Budou následovat vzor lásky rodičů... Tohle je běžný model, bohužel. Vždy, když se dozvím, že další kamarád takhle žije, tak jsem smutný.
Vidíme, že řešení je opravdu jediné. Cesta dovnitř, cesta každodenní mravenčí práce na sobě, cesta, ve které hledáme, jak žít náš život a přitom zůstat spojeni s tím nejvnitřnějším v nás! Cesta neustálé nalézání lásky a radosti uvnitř sebe a takhle se nevzdávat života, naopak, žít ho čím dál plněji! Protože tím víc v nás září to vnitřní. Poznáváme, že život je vlastně u každého strukturován tak, aby byl veden k osvícení, a potom k naprostému vědomému životu, vědomé tvorbě v harmonii a lásce se vším. Vidíme, že partnerství nám nejlépe ukazuje tuto cestu. Neboť bolest, kterou nám partnerství přináší nepochází ze "špatného" partnera, nýbrž nám ukazuje, kde jsme sami odděleni od Lásky, která nám dává život. Partner a partnerství tak je neustálým naším zrcadlem, ve kterém vidíme své vlastní oddělenosti od svého nitra, ze kterého jedině tryská naplnění! Nezbývá tedy, než sklopit uši a brát život jako výzvu a pracovat na sobě, měnit své návyky, odhalovat své vzorce jednání a reagování, chytat ty démony, které nás lákají do vlastních děr, odvádí od toho, po čem toužíme; a najednou pomalounku zažívat, že zde je světlo, že zde, na této cestě, se nám něco uvnitř nás pomalounku rozsvěcuje. A vtom vstupujeme do meditace a v meditaci do kontaktu s tímto "rozsvěcováním" a najednou začínáme pociťovat naplnění ze života, naplnění v partnerství, naplnění v každém okamžiku a pro potěšení se díváme ne ven, nýbrž do svého nitra. Více a více. Kde je pak výlet se sekretářkou, touha po flirtu, aspoň se vidět s kamarádkou - citovou milenkou (kamarádem), jak mi někteří sdělují? Zbytečné trápení. Kdo by podstupoval takovou neplodnou námahu, když potěšení je tak jednoduché, když naše partnerství najednou začíná být tak krásné?
To je opravdová cesta ke štěstí a opravdový život. Když na ni člověk pokročí, pak si automaticky přitahuje partnera, který už toho zevního poletování má také dost a chce se něco naučit, chce něco opravdového poznat a zažívat, chce proto na sobě pracovat. Pak se oba nevyhýbají těžkostem a konfrontacím, ale překvapivě je každá překážka víc a víc sbližuje a partnerství a partnerská láska se prohlubují! Jaké je zde naplnění, když si oba v tichu hledí do očí? Která milenka, či milenec by tohle mohla vyvážit? Nemohla a nemohl. Protože v tom pohledu je láska hloubky společně prožitých zkušeností a zážitků, společně prožitého utrpení a společně prožité lásky a radosti. Hloubky, jíž dotknout se, není jen tak.
Kterou nelze dosáhnout bez vzdávání se, bez utrpení spojeného se vzdáváním se svých egoistických myšlenek a návyků, tedy svého ega, lpění na osobním já. Nelze. Láska a požitek ze setkání s takovou milenkou či milencem by vedle toho vypadala směšně a navíc, o jaký rozměr lásky by se člověk možná na dlouho, možná navždy, tím krátkým smyslovým zážitkem připravil? Kdo z těch, kdo poznal a zažívá tuto hloubku v partnerství, by se o ni chtěl připravit?
Přesto to lidem pořád nedochází, ani těm, co už se probouzejí ze spánku, že místo aby se štěstí přibližovali ve své honbě za štěstím, tak se jen víc a víc zamotávají do smyček utrpení. Místo, aby trochu trpěli v tom odpoutávání se od svého ega, tak se vplétají do jeho nových smyček.
Ale je zde cesta! Cesta uvnitřnění. Cesta k sobě! Cesta meditace a vědomého života. Je to nádherná a dobrodružná cesta a nemáte na ní míň ani v tom lidském, ale naopak více a více! "Poznej království nebeské a vše ostatní ti bude přidáno," ne ubráno, ale přidáno! Řekl pravdivě, jak si každý může ověřit, Ježíš Kristus. Když se utišujete, tzn, utišujete své myšlení na této cestě, život a prožitky v něm začíínají být mnohem radostnější, intenzívnější a bohatší.
A ještě malý aforismus na "cestu", který mi dnes přišel.
Jeden muž nadával na svou ženu, která ho opustila. Tak mu říkám, zabývám se už skoro deset let terapií, mně neopiješ rohlíkem! OBRAZ, KTERÝ MÁŠ O SVÉM PARTNEROVI, JE VE SKUTEČNOSTI TVŮJ OBRAZ! Protože i kdyby byl nakrásně tvůj partner jakkoli "špatný", ty sis ho vybral, ty jsi potřeboval pro své pochopení jeho lekci, ty jsi si zvolil tuto zkušenost, protože jsi ve svém pochopení právě tam!
Z mého srdce do vašeho!
Slunce Arunáčaly

Děti a živly, my a energie

10. října 2011 v 21:43 | Slunce Arunáčaly |  Cesta poznání
Podzim je čas ohňů. Jak důležitá etapa vývoje pro děti, jak důležitý návrat ke kořenům pro dospělé. Spojení se živly je spojením s čistou energií v základních fázích a podobách. Oheň znamená Duch, Vědomí, transformace, což je překročení a rozbití forem na základní čistou energií. Zklidňujeme se, rozšiřujeme do hloubky a očišťujeme tím nejjednodušším způsobem, tím, že hledíme do ohně. Dopřejme si to na podzim, a hlavně to dopřávejme dětem! Potřebují projít poznáváním všech čtyř živlů, aby byly v dospělosti dosti silné, spojené se sebou v nejhlubší úrovni, a díky tomu i sebevědomé při setkávání s výzvami a úskalími života. Nechť to chybějící spojení nehledají pak marně u počítačů, part, alkoholu apod. Potřebují dokonale prozkoumat a spojit se s Energií skrz zemi, když lezou ještě po čtyřech, vodu, to už po dvou, vzduch a vítr a oheň. Pak jsou zdravé a silné. Takže hlavně v jednom roce žádné, to nesmíš brát do pusy, fuj, vždyť je to hlína. Ne, to je důležité nasát i do pusy tu energii země. Po roce kamínky do pusy, no to musí, to je nejlepší, co může dítě udělat, přímo čerpat energii a moudrost z kamene. Pak voda, to je musíte nechat čachtat ručičkama v potůčku, kaluži, marné, je to splývání s vodou, léčení vodou, křest vodou jako fyzickým zástupcem vědomí. Atd., snad se to dětmi necháte naučit. Ony vědí, my už těžko dobýváme tu moudrost zpět. Vždycky jsem nechal přes křik ženy Viktorínku běhat nahou a bosou v trávě! A kamínky v puse, pořád! Pak voda. Od jednoho roku, k vodě a házet kamínky, celou hodinu jsem to s ní musel vydržet. Strašně důležité! A teď oheň v pěti a půl letech a honit se s větrem o závod a pouštět draka...


Nejbližší program v Arunáčale

7. října 2011 v 13:30 | Slunce Arunáčaly |  Cesta poznání

Systemické konstelace a pohyby duše: So.5.11.9h-18h. Óm Arunáčala, RD, Oldřichovice 522.
Cena 500 Kč, bez konstelace 250 Kč.

(Podrobnosti v rubrice SEMINÁŘE, podmínky jako Systemické konstelace 13.8.)

Úplňkové meditace: Čtvrtek 10.11. 17,30h-21h, pyramida a King údolí
Cena 100Kč dobrovolná

Seminář s Bertem Hellingerem II

6. října 2011 v 14:19 | Slunce Arunáčaly |  Rodinné konstelace
Další střípky ze semináře Berta Hellingera v srpnu 2011 v Praze a dodatky z knihy Uzdravení: "Zdravým se stát, zdravým zůstat".


Zleva tlumočnice, zezadu Joshi z Maitrey, Bert, Radim Röss, Jan Bílý a zakladatel Maitrey Tonda Koláček

Nemoc a uzdravení

Za každou nemocí je někdo vyloučený (osoba v rodinném systému, která udělala něco proti ostatním anebo zemřela brzy a byla zapomenuta. Nejčastěji předčasně zemřelé dítě ještě v děloze, kdy je nebráno jako člen rodiny.). Co se snaží udělat naše zdravotnictví, když přijdete k lékaři? Vyloučit jej podruhé. Moderní zdravotnictví se nemoc snaží vyloučit. Jaký to může mít dopad? Nemoc ve skutečnosti nabírá na síle, ale skrývá se a přesouvá na jiná místa v těle.

Nemoc stojí ve službě uzdravení, když ji s láskou vpustíme. Pak síly, které vyvolaly nemoc, mohou spustit léčení.

Hned na úvod si uděláme malou meditaci.

Zavřeme si oči a ponoříme se do sebe.
Podíváme se na místo, kde nás něco bolí anebo je nemocné. Představíme si to místo anebo orgán před sebou. Díváme se na něj s láskou.
Nyní mentálně řekneme: "Prosím, přijď, prosím, přijď." A chvíli počkáme. Díváme se vnitřně stále na to místo.
"Prosím, ukaž se." Znovu chvíli počkáme. V tichu meditujeme s pozorností na představě bolavého místa před sebou. Možná se někdo objeví, možná se něco objeví ve vaší myšlence.
Nyní: "Přijímám tě do svého srdce s láskou." A cítíme, jak bolavé místo je zahrnuto konejšivým polem lásky.
Co se pak děje s bolestí, nemocí? Jak se cítíme v těle?
Možná přichází uvolnění, možná cítíme, jak bolest mizí. Léčivé síly zahájily svoji činnost.

Co stojí uzdravení v cestě? Co stojí v cestě, abychom vyloučeného přijali zpátky do srdce? Je to představa o vině a odpykání viny.
Vina, to je to nejhorší šílenství. Je na tom založena křesťanská historie, proto je to v nás tak hluboko. Vina říká, že už nesmím patřit a pykání, že už zase mohu. Za tím je představa Boha, který trestá a dohlíží!
Co dělá ten, kdo se cítí vinen? Řekne, já beru osud do svých rukou. Jak se chová? Snaží se zbavit viny. Jak? Tím, že si sám něco způsobí. Že onemocní. A jak se snaží zbavit viny druhých? Tím, že jim sám něco způsobí. A za tím stojí představa, že člověk může urazit Boha. Co uděláme, když cítíme, že jsme hřešili? Chceme činit pokání, chceme pykat. Onemocníme jako výraz svého pykání. Což je šílené - a Bůh pláče... - A co by bylo cestou k uzdravení? Říci vině "ano" a vzít ji zpátky do svého srdce jako Božího posla.
Konstelace
Někdo z rodiny, většinou matka, se cítila vinna. Pak si dělá starosti o své dítě. Co mu tím ve skutečnosti říká? "Ty za mě!" Dítě z lásky převezme pocity viny na sebe a tím se povýší nad matku. Říká tím matce: "Já za tebe!" Což znamená, já zemřu za tebe. Základní dynamikou každé rodinné tragédie je věta: "Ty za mě." A dítě odpovídá: "Já za tebe," a tím se povýší nad rodiče. Je to nevědomé, ale strašně silné.
Každá starost o druhé, uvádí do nemoci. Co by bylo namísto toho léčivé? Svou starost přenést na tvořivý pohyb Ducha toho člověka, o kterého máme starost. Ve skutečnosti jen on může pomoci - tvořivý pohyb Ducha.
Nemoc tedy způsobují pohyby rodinného svědomí, které nám říká, co smíme činit, abychom směli patřit, příslušet k určité rodině. I za cenu smrti. Svědomí je instinkt, není to nic duchovního! Když totiž někdo následuje své dobré svědomí, pak musí někoho vyloučit! Dítě onemocní z lásky k rodičům. "Místo tebe já." Jde to z generace na generaci. Co to zastaví? Pohyby Ducha. Pohyby lásky Ducha. Jak se uvedeme do souladu s touto láskou?
Láska Ducha je všemu nakloněna, láska Ducha všemu říká ano. V souladu s tímto pohybem v nás, který působí hlouběji, se dostáváme do klidu a harmonie se vším. Překračujeme rodinné svědomí a zažíváme novou šíři. V pocitech se propojíme s tvořivým pohybem, který sjednocuje to, co stálo proti sobě.
Láska ducha přináší mír. Je to léčivá láska, protože u ní končí odmítání toho, co je jiné, než my. Zároveň zde ustává vliv duševních (rodinných) polí, která se uzavírají a jiné vyčleňují.
Láska ducha je postoj, který je nakloněn všemu, jak to je, už proto, že to existuje.
Láska ducha nezná hodnocení, kterým by rozlišovala, co smí a nesmí být.
Láska ducha se raduje ze všeho, co je a jak to je.

"Ježíš říká, ´já za vás´ a my odpovídáme, ´ty za nás´." Nepoznáváme, jak to škodí životu. Podvědomě to následujeme. Nemoci vznikají oddělením v našem těle. Tělo se dělí na dvě části, mužskou a ženskou - pravou a levou, horní a dolní. Léčení začíná tím, že obojí se setkává v jednotě, mužská a ženská část se setkává v jednotě. Přemýšlení o matriarchátu a patriarchátu rozděluje, na to zapomeňte. Konflikt mezi mužem a ženou je jenom zrcadlením vnitřní situace. Je to taky konflikt mezi duchem a tělem, tj. mezi námi a tělem. Jak tělo přijímáme? Jak se k němu chováme? S láskou? Pozorností? Anebo je jenom využíváme, či zneužíváme, jako muži kdysi a často i dosud, zneužívali ženy? Duch je mužský, tělo je ženské.
Bůh nás stvořil k obrazu svému a stvořil jako muže a ženu, tzn. jako jeden obraz muže a ženy dohromady, v jednotě. Jako jeden.
Zdraví je mužského rodu, nemoc ženského.
Když ji chceme vyléčit tím, že se jí chceme zbavit, např. tím, že jdeme hned k lékaři, aniž bychom jí naslouchali, je to mužské chování. Já jsem nemoci vzdával úctu a přiváděl ji zpátky.

MEDITACE
Necháme se unášet pohyby Ducha. Unášeni pohybem Ducha si přitakáváme takoví, jací jsme, a přitakáváme všemu, co patří k našemu životu. Přitakáváme naší matce a našemu otci. Přitakáváme okolnostem, které je svedly dohromady. Říkáme ano jejich lásce, jak pro ně byla možná. Zároveň vnímáme výsledek tohoto přitakávání na svém těle. Změnilo se něco? Je něco lehčí? Rozšířilo se něco? Zklidnilo a ztišilo se něco?
Dále přitakáme všem, kdo patří k naší rodině i zapomenutým a vyloučeným. Přitakáme všem, kdo nesli těžký osud a kdo musel od někoho převzít něco těžkého. A všem obětem i viníkům, aniž bychom mezi nimi činili rozdíly. Přitakáme nemocným a postiženým, předčasně zemřelým a dokonce i nenarozeným. Jim všem dáme s láskou v duši místo.
Pak se necháme unášet pohybem Ducha, tvořivým pohybem, který je pořád nový. V přitakání tomuto pohybu necháme to, co bylo, navždy minulostí. I naši vinu, i naše selhání, vše, co nám i druhým ublížilo.
Dovolíme tomuto pohybu, aby nás stále nově volal do života a držel při životě, v každém okamžiku jinak a čistěji.
Čistěji s více všeho místo méně, protože mu čistě přitakáváme, mimo své strachy, mimo svou vinu, mimo své záměry, s kterými chceme tento pohyb předběhnout a řídit jej nějakým směrem, jiným, než nám sám udává.
Zde se rozplývá naše běžné rozlišování mezi tělem, duší a duchem.
Ve všem, co se v nás a s námi děje, se cítíme unášeni tímto pohybem, aniž bychom tušili, kam nás dovede. Do jakých jiných a nových sfér, v nichž se cítíme zdrávi, vyléčeni a léčící, naplněni a dokonalí, milovaní a milující!
Pohybováni a přece v klidu. Ve všem se vším celiství.
(Více: Bert Hellinger: Uzdravení. Zdravým se stát, zdravým zůstat. Maitrea 2011)

Konstelace
Přichází žena, která je nemocná. Sophie se vůbec neptá, co jí je. Staví příznaky nemoci, nemoc, jí a ducha. Duch stojí stranou a nikdo o něj nejeví zájem.
Sophie: Vidíte, nechceš se uzdravit, chceš udržovat něco z rodinného svědomí při životě. Nikdo se nezajímá o ducha, neptá se, jaké má nemoc poselství.
Tady je vidět, jak moc se zajímáme o symptomy a jak málo o Ducha, který působí za nimi.
Nemoc ukazuje cestu ke zdraví, k harmonii, jednotě.

Tak dlouho, jak láska vyzdvihuje dobré a odmítá zlé, nemá nic společného s láskou.
Kdo chce jen dobré, má to zlé ve svém stínu a stín stále roste.
2000 let posloucháme, že máme činit dobro, to stačí. (...)
Otevírání vědomí potřebuje schopnost se otevřít a přijímat něco, co stojí venku.

Sophie: Kdo tady říká zdraví, ten vytváří nemocné! Nemoc přichází jako posel Ducha, aby léčila. (A vy ji chcete vytěsnit).
Kdo se nikdy nezeptá, nedostane nikdy odpověď.
Kdo se ptá často, taky nedostane odpověď.
Slyšení podmiňuje naslouchání.

Tělo je ženské, duch je mužský. Tělo zastupuje matku. Jaký je náš vztah k matce, takový je k tělu. Kdo odmítá matku, odmítá tělo. Pouze přes matku získáme respekt k tělu. Vše začíná u matky. Oddělení od matky je největší trauma. Například při předčasném porodu, císařským řezem anebo v inkubátoru, kdy se matka nesmí dotýkat.
Následky porodu císařem nejsou vůbec doceněny. Trauma vzniká, když se musíš v nějaké situaci pohnout, ale neuděláš to. Pohyb pak musí být v terapii znovu vyvolán a dokončen.

Bert: Zůstat dole při zemi, má velký význam. Dosahuje se větší hloubka. Jen dole, na té nejnižší úrovni, může život pokračovat. Při přemýšlení o Duchu jsem se nedíval nahoru, jako by se tam dalo něco vypátrat, ale dolů, do těla a do země. Když se propojujete s Duchem, je v těle ticho.

Jedna žena má otázku a přichází k Bertovi. Než ji Bert vyslechne, promluví: "Ty se zlobíš na muže." Žena překvapivě přikývne. Sophie: Pro nás ženy jsou muži to nejcennější, co máme! Drží před námi zrcadlo a vyžaduje odvahu se do něj dívat. Čím déle se díváme stranou, tím větší je naše zlo! A na konci jsme horší než oni, tím nejtajnějším způsobem ( já jsem ta oběť a ty jsi pachatel, pozn. v závorkách autor)!
Chceš konstelaci? Ano.
Máš tady muže?
Ne, jsem s přítelem, už jsem se rozvedla.
Souhlasí přítel s konstelací?
Ze sálu se ozve: Ne.
Sophie: Vidíš, on je s tebou spřažený proti prvnímu muži. Nemůžeme nic dělat. "Ne" nepřišlo od nás.

Co nejvíce působí proti souznění mužů a žen?
Muži ženám v minulosti hodně ubližovali.
Na globální úrovni působí dynamika dvojitého posunu: Matka se zlobila na otce, ale protože byla slabší, nevyjádřila svoji zlobu či nenávist. Tiše trpěla. Zloba se přenesla tedy z matky na dceru. To je první posun. Podvědomě. Agrese se vyjádří v dceři, ale neděje se vůči otci, ten ji často hýčká namísto matky; ale projeví se až v manželství dceři vůči tomu, kdo ji miluje a kdo se nemůže bránit - vůči partnerovi. To je druhý posun.

Bert: Když jsem dělal konstelaci na Východě. V ženách byla obrovská bolest a muži naproti byli bezmocní a plakali. Tam ponižování hluboké kořeny.

Teď, když jsou ženy samostatné, cítí ten potlačený vztek a bolest z minulosti vůči svému manželovi a ten se cítí bezmocný a možná časem na ženu zaútočí, a pak ta žena zadržuje děti u sebe. Jak se pak těm dětem daří? To je dvojitý posun. A jak s tím zacházet? Když ženy převezmou tyto pocity, tak kdo je velký a kdo malý? Dnes se ženy dělají velkými! (A to je sráží)
Řešením by bylo, kdyby se ženy před svými předkyněmi sklonili a vzdali jim úctu a vážnost jejich osudu takovému, jaký byl. Co se pak stane? Ženy budou větší než předtím, zůstanou v lásce, a když se obrátí ke svému muži, muž se cítí přijímán a viděn nově jako muž!
To by byl velký krok ke štěstí pro oba!

KONSTELACE
Na globální problém mezi muži a ženami
Žena a muž stojí proti sobě a za nimi jejich rodové kořeny, žen, respektive mužů.
Žena se obrátí k ženám: "Mstím se mužům za vás" A ženy sklopily oči. Jedna žena však řekla: "Já se cítím líp."
Sophie: "Jí bylo hodně ublíženo. Řekni jí: Miluji tě a ctím. Uznávám, že ti bylo hodně ublíženo."
Pak i tato žena sklopila oči.
Nyní žena pronesla směrem k ženám: "Prosím, teď mi dovolte muže milovat:" A ony byly dojaté a souhlasily.
Nyní se muž obrátil k svým mužským předkům: "Ubližovali jsme ženám." A rozplakal se, muži s ním stáli dojatí.
Pokračoval: "Nyní mi dovolte hledět na ně s láskou." Poté se otočil k ženám a rozesmál se spontánně.
V očích žen poprvé uviděl lásku i obdiv. Hodně zřejmá a silná konstelace. Bude na DVD k dostání v Maitrei.

A kdo je větší? Muž nebo žena? Nebo jsou si rovni? Není žádné rovnosti mezi mužem a ženou. Ženy za to, co dělají pro život, jsou větší a muži je při tom podporují a to je začátek nového věku, který se už ohlásil. Bude více a více přebíráno ženami, ale s láskou! (Ale už žáden matriarchát, to by věci znovu roztočilo.)
Muži jsou menší, cítí se ve službách životu a přenechávají vedení ženám. Tento pohyb je léčivým pohybem.

Vztah k matce

"Terapie začíná a končí matkou" - oblíbené krédo Berta Hellingera.
"Vztah k naší matce žije a pokračuje dále v našich vztazích k druhým lidem. Především ve vztahu k partnerovi a dětem. Pokud ve vztahu s matkou došlo k události, která nás od ní oddělila, zůstává po ní bolest na celý život. Stíhá nás ve vztazích k druhým lidem a v tom, co od nich očekáváme a oni od nás."
Bolest z oddělení
Vnitřně se zklidníme a ponoříme se zpět do dětství. Chvíli počkáme, až cítíme, jak stojíme naproti matce. Jaké to je, chceme k ní blíž? Chceme ji obejmout? Nebo se odvracíme?
Pokud před ní spíše uhýbáme, zastavíme se, aniž bychom udělali jakýkoliv pohyb. Po chvíli ucítíme bolest z oddělení. Od matky jsme se v dětství oddálili, abychom už necítili tuto bolest. Tato bolest se pak vrací ve vztahu k partnerovi. Také se pak chceme oddálit.
Jak k naší matce nalezneme cestu zpět? Jak nalezneme cestu k druhým?
Nejprve se vrátíme do období, kdy nás matka nosila ve svém lůně, kdy jsme s ní byli ve všem spojení a cítili jsme se u ní v bezpečí a doma. S její krví, s jejím dechem, jejím tlukotem srdce. Najednou nám v jejím lůně počalo být těsno, pudilo nás to z ní ven. A tak jsme se narodili a spatřili světlo světa za vynaložení nejvyššího úsilí a v boji na život a na smrt, jak pro nás, tak pro ni.

Najednou jsme byli tu a přece jinde. Ale hned jsme se k ní vrátili, do její náruče. Pak se začalo dlouhé období matčiny a otcovy péče o nás. Patřili jsme k jedné velké rodině. Jaký to blažený čas.

Těmto vzpomínkám nyní uděláme velký prostor. S Těmito šťastnými vzpomínkami v srdci pohlédneme znovu do očí maminky a odvážíme se k ní udělat první krůček. Za bolest a za trauma z oddělení.
Když se nám tento malý krůček k ní podařil, zhluboka se nadechneme. Pak se odvážíme k dalšímu a dalšímu krůčku. Až jí šťastně klesneme do náruče…
(Z knihy Berta Hellingera - Uzdravení)

Šokující konstelace na závěr
V Izraeli jsem dělal konstelace. Jeden muž se přihlásil, že dělá nebezpečné věci, které ohrožují jej i druhé. Například jede nebezpečně autem, ačkoli veze děti. I když se tomu brání, podvědomě to stále přichází. On byl Žid. Proto jsem nechal postavit jeho, potom oběti holocaustu a jejich viníky. Mezi oběťmi a viníky ihned byla vidět vazba. On nehleděl na oběti, stál proti pachatelům a zlobil se na ně. Nechal jsem jej jít k nim a říci: "Jsem jako vy!"
Tím se uklidnil, zloba z něj opadla a objal se s pachateli. Teprve potom byl schopen jít k obětem a ony jej přijaly.
Pak jsem k němu nechal přistoupit děti a říci jim větu: "Nyní jste se mnou v bezpečí!"
Co jsme viděli? Že, to, co odmítáme, se stává naší součástí. On odmítal pachatele. Ten muž prošel bez výsledku spoustou psychologických terapií. Jediná konstelace mu pomohla.

Tady to dnes necháme

Zůstaneme v souladu s léčivými pohyby Ducha, nebudeme je předbíhat, ani se obávat jejich následování, budeme pouze v souznění. A budeme přitom soustředěni na tělo. Protože "neexistuje hlubší soustředění, než souznění s tím, co se nám odehrává v těle." (A když jsme v souladu, v těle zažíváme Ticho…)

("Mnoho lidí chodí v neděli na bohoslužbu. Chtějí sloužit Bohu. Kam při tom hledí? Hledí na sebe? Nebo od sebe pohled odvracejí a hledí někam do dáli? Kde je nám však Bůh blíže než v našem těle? Co by zde bylo velkou bohoslužbou? Co by bylo velkým uctěním a nesmírnou láskou? Kdybychom Boha viděli ve svém těle. Kde jinde se zjevuje Bůh úžasněji, než v našem těle? To je nyní první cesta, kterou se vydáme k novým horizontům. Je to cesta k většímu zdraví." BH)
………….

Omlouvám se, miluji vás, prosím za odpuštění a děkuji za přečtení..:-)
Slunce