Říjen 2012

Vnitřně dospět - seminář konstelací a sebepoznání

28. října 2012 v 18:14 | Slunce Arunáčaly |  SEMINÁŘE
Skupinový seminář konstelací: VNITŘNĚ DOSPĚT a všechna vaše témata

Dospělý člověk dovede zůstat vnitřně sám sebou i uprostřed pevných vazeb a nic ho nechrání a nestojí mezi ním a životem. Dovede se vystavit životu a nechat se proměňovat s hlubokým ano všemu, co existuje. Uznává minulost jako správnou a děkuje za své zkušenosti, ať byly jakékoliv. Je schopný říkat "ne", když cítí "ne", ať to má jakékoliv důsledky. Takovým postojem neustále nachází vnitřní sílu a jasný vnitřní pocit, že jej život nese a miluje. Kdo neumí říkat "ne", tomu říká "ne" právě život.


Chovat se dospěle ve vztazích, znamená neobviňovat druhého za svoje pocity, to je dětské. Znamená to být schopen zůstat se svoji bolestí bez snahy ji měnit, bolest ránu sama vyléčí. Měnit partnera je dětské. Partner nám naopak ukazuje, co chybí nám! Všechno, co se objevuje ve vztahu jsou zranění z dětství. Řešení ale není v dětství, řešení existuje pouze ve vztahu k přítomnosti.
Dospělý člověk je ochoten dělat chyby, rozhoduje se za sebe, nehledá autority, o které by se opíral, nýbrž bere za svá rozhodnutí plnou zodpovědnost.
24.11. 10h - 17h. Oldřichovice č. 522, rozc. ke Karpentné, rodinný dům
Cena: 500 Kč
bez konstelace: 300 Kč
Přihlášky: rtomanec@seznam.cz, sms, nebo telefonicky 736205756.
Zálohu 300 Kč na účet u ČSOB: 154 205 201/0300, VS - Rodné číslo, zpráva: Jméno, RK

Místo: Od Frýdku Místku, Nebory, Oldřichovice Na Tyrské, odbočit vpravo směr Tyra a po 3km kostel a naproti obchod, za kostelem doleva a zase doleva - 200m rovně mezi domky, malý dům červená střecha naproti 2 vilám.

Seminář vychází z inspirace Wilfriedem Nellesem, jeho semináře a knihy Život nemá zpátečku.

Zimní zahrada

28. října 2012 v 13:34 | Slunce Arunáčaly
Zimní zahrada v Oldřichovicích. Ve městech to tak jistě nevypadá. Zatímco pohled na sníh vyvolává vjem vnitřního světla, na klasickou zimní špínu města právě naopak. Je třeba ustát tuto do vědomí se tlačící hustou energii. Jak? Opřete se o své šťastné Já v sobě. Když nevíte, jak, vzpomeňte si na Marcelku s její meditací smíchu! Ovšem, pokročilý žák jógy - sjednocení, zůstává pouze v klidu, aby se vědomí mohlo rozšířit a spatřit všude a ve všem krásu, jak to také je.


Užívejme si ji, dokud můžem. Na posledním, sedmém stupni vývoje, už totiž není nic. Jen to je. Ale prý je to nejšťastnější, když člověk opouští i pocit štěstí a také jeho šťastné já zaniká...:-)

Vnitřně dospět

16. října 2012 v 20:46 | Wilfried Nelles a RT |  Rodinné konstelace
Osobní žák Berta Hellingera i Osha

A hned se do toho pustíme, protože v dnešní době, "very important". Společnost pubertální a dospělí teenegery.Děti jsou pak zmatené, že...

Nelles pracuje především s tím, aby člověk dokázal stát sám, bez opory, a čelit svým vnitřním ranám. Jen tak se můžou rány postupně zacelit a člověk se cítit celistvý a jedná bez her, strachů a manipulací.

Největší strach je totiž strachem ze svobody.


Co je dospělost? Být ochoten vystavit se nahý životu bez ochranných zdí. Být schopen zůstávat uprostřed vztahů vnitřně sám. - Neschovávám se za partnera, rodiče, děti, práci, věci... - a jednám sám za sebe! Být ochoten dělat chyby! Kdo nechce dělat chyby, ten zůstává věčným dítětem. Kdo zůstává dítětem, není schopen se sám za sebe rozhodovat a nést důsledky, toho děti vnímají jako dítě a jsou zmatené. Nemohou se podle něj orientovat. Raději "špatná" výchova dospělého, než "dobrá" rodiče-dítěte. Podle "špatného" dospělého se mohou orientovat, podle dítěte-dospělého ne.

Všechno tohle vypluje na povrch ve vztahu. Když je krize a já se začnu cítit opuštěný, "bez tebe nemohu žít", tak to říká dítě, které nepřežije bez rodiče. Dospělý může žít dál. Dospělé chování znamená cítit zranění z dětství, ale nepadat do dramat, výčitek, sebevýčitek, snaha o útěk od těchto pocitů - přátelé, televize, procházka, hádka... Dospělý dokáže zůstat se svojí bolestí, aniž by se snažil pocitů zbavit. Pak bolest může ránu vyléčit.

Nezraňuje nás partner, ani šéf, ani druzí lidé. Jen se v nás objevuje zranění z dětství. Snaha měnit druhé, to je dětské chování. Snaha měnit sebe také. Protože zatím je, že nejsem dost dobrý, a pak nikdy nebudu. Já už jsem dost dobrý, obyčejně dobrý, s chybama dobrý, stejně jako každý jiný. Každý je jenom obyčejně dobrý. Kdo chce být neobyčejný, tak troskotá. Bude vždy v napětí!

Představa, že kdyby svět rázem vyřešil všechny problémy, budou lidé šťastni, je dětská představa, dětská pohádka. Jen by přibylo rapídně sebevražd. Lidé se opírají o své problémy, problémy jim dávají jistotu, že jsou a chrání před vnitřní prázdnotou, která tam je a způsobuje, že lidé nežijí šťastně. Dospělý člověk ví, že může klidně žít šťastně, aniž by měnil okolnosti, aniž by byla rodina zdravá, dětem se dařilo...atd. Pocit naplnění a těžké podmínky anebo bolest, se nevylučují. Dospělý to ví. Ten pocit přichází zevnitř, když člověk říká životu "ano", se vším, bez podmínek!


Proto, abychom byli dospělí, nemusíme nic dělat, prostě si to konečně dovolit a opřít se sám o sebe. Prostě tu stojím a nepotřebuji nic, protože život nepotřebuje žádnou vnější podporu, život podporuje sám sebe. Když se tomu dospělý člověk odevzdá, vidí, že je jím hýbáno, aniž by si stavěl osobní cíle. Ty mohou být, ale bez lpění, že to tak musí být. Život sám má svůj cíl a my si ho brzdíme svými představami. Život vždy dospěje ke svému cíli v každé individualitě, ale může to být dost bolestné, když mu vnucujeme silou svoji představu a touhu.

Je to dětská představa, že musím ze sebe něco udělat. Dospělé chování znamená vystavit se životu, tak jak jsem a život mě pak proměňuje svým vlastním způsobem. A když se podívám dozadu, tak vidím ten posun, ale nemohu jej plánovat, ani představovat, kam bych se chtěl posunout!
Je dneska nezbytné plánovat, ale bez urputné snahy plán dodržet, nechat život, ať tvoří svým způsobem. Toto je umění, které přichází s moudrostí a časem.

Když je konflikt, zůstávám se svými pocity, vyjadřuji je, aniž bych za ně někoho obviňoval, pocity jsou moje a druhý mi jen pomohl, abych je viděl. Dospělý s nimi dokáže zůstat, aniž by se v nich ztrácel, či identifikoval své já. Bolest a pozornost je postupně vyléčí.

Bolest a trápení ve vztahu je vždycky potřeba, abychom dospěli, jen díky tomu dospějeme. Je dětské se snažit vyhýbat konfliktům a bolestem ve vztazích. Naplněný vztah může přijít až jako výsledek proměny, kterou udělá život, ne díky nějakým informacím a "lepšímu" výběru partnera.

Život pokračuje jenom v oddělení. Je proto se třeba oddělit od rodičů. Kdo s nimi chce stále něco řešit, nemůže se oddělit a zůstává dítětem. Oddělení ale nemůže nastat, bez přijetí minulého a jeho integrace do svého nitra (rodičů). To jest, "ano" a "děkuji". Pak můžeme stát sami se sebou bez snahy získat znovu něco, co jsme od rodičů v dětství nedostali. Pokud jsme schopni dát své chybějící, nenaplněné dětské potřebě prostor ve svém vědomí, vědomí tuto ránu časem vyléčí. Jinak své dětské potřeby neustále projektujeme na partnera.

Neobracet se se snahou změnit partnera, ale ani sebe. Jak mohu změnit sám sebe? Pouze život sám to může udělat. Když se snažím měnit sebe, začnu jen něco vytlačovat z vědomí do podvědomí.

Pěstovat své pozitivní vlastnosti? Kdo chce ze sebe udělat dobrého člověka způsobuje, že někde ze sebe člověk udělá zlého člověka. Je třeba přestat z touto beznadějnou polarizací, chceme-li dojít harmonie. A vztít všechno, co život nese, tak jak to nese. Teprve pak může skončit věčná hra na dobro a zlo, která způsobuje všechny problémy. Když se podívám do minulosti, tak musím říci, že právě "zlé" mě naučilo nejvíc!
Kdo začne pěstovat "pozitivní", způsobí jen, že "negativní" bude růst v jeho podvědomí a odehrávat se v jeho životě.


Jak mám vychovávat své dítě správně? To je přesně dětská otázka, která předpokládá autoritu, která všechno ví. Dospělý už ví, jak má vychovávat, prostě se dívá na dítě a rozhoduje se v přítomném okamžiku, jak cítí a bere za to zodpovědnost. Nepotřebuje hledat autoritu. To jen dělá vědomí na druhém, třetím stupni. Dospělý nepotřebuje mít "pravdu". Dítě neustále hledá pravdu. Dospělý potřebuje přijmout sám sebe v každém okamžiku bez výhrad. Což taky znamená plně přijmout své rodiče a všechno, co se mi v řivotě stalo bez výhrad a bez snahy na tom něco měnit.

Lidé si ale drží svá trápení, právě tím, že něco neustále chtějí v minulosti změnit, aniž by ji jednoduše přijali jako správnou. Protože jestli já jsem správný, tak jak jsem (a jaký jiný bych mohl být?), pak je i moje minulost správná.

Vědomí se neustále rozvíjí a na každém stupni je správné pro tento stupeň. Pokud chce člověk dojít dál, musí minulý stupeň plně uznat jako správný, jinak se nemůže posunout a dospět. Jestliže není všechno uznáno z života dítěte, nemůže přijít dospělost!!!

Konflikt v partnerství: V klidu se dívat do očí, tak dlouho až se emoce uklidní - velmi pokročilé. Dialog: Já řeknu, jaké mám pocity a partner si je pouze vyslechne. Partner sdělí pocity a já si je pouze vyslechnu. Konec. Každý si jde po svých. Něco se však během příštích dnů změní...

Závislost jakéhokoliv druhu je dětská. Představa, že děti musím stále vést, je nedospělá, děti mají svou cestu a znají ji. Když se dospělý stáhne a poskytuje pouze podporu z povzdálí, dítě nemá problémy si najít svou cestu, ale nesmíme je chránit před životem! Jsme hodně závislí na svých dětech a to jim velmi ztěžuje cestu k dospělosti!
........

(Omlouvám se za nedostatečné korektury...)

Skvělé knihy: Život nemá zpátečku. Muži, ženy a láska.

Seminář konstelací plánuji na listopad, asi kolem 20tého

Marcelka v Třinci

8. října 2012 v 6:41 | Slunce Arunáčaly |  Marcelka

5. října, v pátek, Marcelka poprvé veřejně promluvila v Třinci, v koncertním sále ZUŠ. Komorní atmosféra, jenom dvacet pět lidí. (To je ten Třinec furt tak zavřený ???) O to víc jsme si mohli vychutnávat vnitřní ticho. Třikrát jsme společně také meditovali, "všímejte si, co si ve vás vše uvědomuje", byla skrovná instrukce. A otázka: "Co je přítomnost?" - Odpověď: "To, co je v nás vždy stejné."


Promluvy: Jste-li vědomě v tomto prostoru sama sebe (v meditaci, ponořeni ve Vědomí, pozn. autor), nezabýváte se myslí, tedy myšlenkami, můžete si uvědomit odpověď na svou otázku anebo řešení problému, ale také pociťovat, jak energie léčí vaše tělo.
"Řeším svůj vztah, manžel se nijak nechce měnit, už to nemohu vydržet..." - Marcelka: "Teď si sama pro sebe a bez přemýšlení odpověz: Chceš ještě váš vztah anebo chceš odejít?" - "Odejít." - Změna partnera však nepomůže, zase se budeš dívat do jiného zrcadla."

Příběh: Přišla k nám žena, která už byla ze svého vztahu zoufalá. Položila se jí otázka, jestli ještě svého muže chce. Blesková odpověď ano. Položila se otázka, co by bylo řešením a zase blesková odpověď bez přemýšlení, odejít. Bylo řečeno, že ano, to její duše chce. Vždycky ta odpověď bez přemýšlení, je řečí duše. Ona odešla i s dcerou na chatu a po dvou týdnech se její muž ozval a pozval ji do kina. Potom na večeři a tak dále a začali spolu chodit, jako by se viděli poprvé. Pozvolna rozvíjeli svůj vztah úplně odznova. Dnes mají opět krásný vztah. Jenomže oba chtěli!

Smích, smích, smích a uvnitř smíření se vším, co v nás je... To je průběh i výsledek setkání s Přítomností za podpory vnitřní přítomnosti Marcelky.

Satsang s Gaiou v Hranicích

8. října 2012 v 5:59 | Slunce Arunáčaly |  GAIA
Satsang s Gaiou, 2. října, v Hranicích na Moravě se nesl v duchu silné energie přítomnosti. Je to s ním vždy velmi působivé, není téměř možné v jeho přítomnosti zůstávat v mylšenkách.

Satsantg probíhá tak, že si k němu sednete na volnou židli a můžete sdělit svoji otázku anebo trápení anebo jen tak sedět vystaveni silnému energetickému vyzařování z jeho vědomí. Je to tak silné, že lidé se smějí anebo pláčí, aniž by bylo cokoli řečeno. Gaia klade otázky a mysl člověka pomalu ale jistě vede do přítomnosti, ve které se člověk začne cítit volně a svobodně. Energie léčí tělo i psychiku.

Gaia: "Lidé přicházejí, že mají problémy, tak se těším, že mi ukážou něco, co nemám. Přijdou ke mně a řeknou, že teď to nemají, že až potom. Jsem zklamaný, protože si svoje problémy schovávají pro sebe. Tak se jich ptám, kdy přijde potom? Odpovídají, že třeba zítra. A kdy to "zítra" přijde. Nikdy nepřijde. Se "zítra" se nikdo nikdy nesetkal, jenom s "dnes" a teď." Osoba s problémem se směje a je uvolněná. Gaia:"Žárlím na lidi, co říkají, že mají strach, protože ho taky nemám a taky mi ho nechtějí ukázat, že teď ho nemají, ale když přišli, tak ho měli. Zase si ho schovali pro sebe. A jak to je teď? - Teď máme klid. - A co pro ten klid musíte dělat? - Nic. - Přesně tak! Nedělejte nic, jen buďte a zůstanete uvolnění. Mysl stále o něco usiluje, nechte ji být a všímejte si jen toho, že jste!"

Slunce: Když jsem seděl na židli naproti němu, tak jenom smích, smích, nezadržitelný se dral z hrudi. Stával jsem se Prostorem, který pozoroval mě i Gaiu. Absolutní klid a blaženost. Gaia se zeptal, " co proto musíš dělat?" - Odpověď: "Nic." - "Jasně, nemůžeš nic dělat, jenom zůstávat tak, tím, čím jsi. Jenom jsi a všímáš si toho, co jsi." Je to víc, než nějaký pocit štěstí, naprosté naplnění. Gaia hovoří a doporučuje neúsilí, jen si uvědomovat, co jsem? Ale mě stálo mnoho úsilí po léta, abych těď mohl sedět s Gaiou, nedělat nic a prožívat tak nádherně a bytostně sebe sama.
Zadívejte se mu uvolněně, zato s plnou pozorností, právě teď do očí a "uvidíte"...

Gaia je probuzená, osvícená bytost, žije ve stálé přítomnosti, ve Vědomí. Je osvíceny v linii Šri Ramany Maharšiho, tzn., že i jeho vzor a učitel ctil Ramanu Maharšiho. Národností je Němec a žije v Německu. Satsangy vede po celé Evropě.

Gaia souhlasil, že 20. dubna přijede k nám do Oldřichovic a 21. dubna udělá veřejný satsang. Ještě nevíme, kde to uděláme. Dopoledne bude individuální "esenciální léčení", Gaiova metoda, jak lidi uvést do stavu uvolnění, ve kterém probíhá také psychické a fyzické léčení (Gaia má za sebou také mnoho vyléčených pacientů jak s psychózami, tak i těžkými fyzickými nemocemi), to je na objednávku. Odpoledne pak bude satsang, společné setkání v Bytí, Pravdě.
Takže, kdo máte zájem o satsang anebo osobní setkání, či léčení, napište mi: rtomanec@seznam.cz.
Setkání stojí 300 Kč, individuální setkání pak 1 200 Kč.

Bůh je láska. (To Praha byla ještě zřícenina...)

6. října 2012 v 13:21 | Miroslav a Slunce |  Příběhy z louky pokladů

Bůh je láska


Zpověď - pohanský rituál. Bůh a čarodějka.

"….Ten Břevnov je starej přes tisíc let! To Praha ještě.., to byla zřícenina. A teď si představte, že jsme takhle chodili - tam byla taky celá rodina, oni mají hodně moc velkou rodinu - chodili jsme po těch jejich zahradách a povídali si. (Každá věta - úder pěstí do masivního dubového stolu, až hrnky poskočí a zacinkají v nich lžičky.) To už byli všichni vyzpovídaní. Oni chodili furt do kostelů. Tam se klečí v těch kostelích, lidi mají sepnuté ruce. A já jsem říkal: Pane opate, já to nedělám, todleto, já to nedělám. Já když si kleknu, tak si kleknu k tomu potoku, kterej mi tady teče. Tam si kleknu každej den (oči mu planou a šermuje rukama), umeju si zadeček, přirození a obličej a to je pro mě takovej úkon, kterej já přirovnávám přesně k tomu, co vy všechno tvoříte v tom pohanským rituálu. (Bum. Válíme se smíchy. Sheena se válí na zemi - to je pes.) To jsem mu říkal. Nezlobte se na mě, já to tak cítím. On nepromluvil se mnou ani slovo. Jen mě poslouchal. Tak jsme chodili dál po těch zahradách a teď jsem mu všechno říkal, celou tu naši anabázi, že jo. Že Mileně je čtyřicet let, mě šše .., mě padesát, že jo, dítě, no, no, taky hlavu tak jako v pejru. On mě vyslech, všechno todleto. A teď jsem byl zvědav, co pak mi asi na to řekne. Ten mě asi pěkně znectí. Ne! On povídá - mladý muži! - On mi říkal mladý muži, protože byl starší než já. - To byla jedna z nejhezčích zpovědí, kterou jsem dělal, a kterou mi někdo řek tak upřímně jako vy. - Já jsem mu říkal, já mám spousty…. hříchů sám před sebou, a vím, že za ně musím pykat. Ale zase, sám před sebou. Jo. A já to tak mám. Mě to nemusí nikdo říkat, já to ani nikomu nemusím říkat, protože já to vím o sobě, todleto všechno.

A On mi říká - no, ale to si můžete dovolit vy, s tím svým způsobem života - a tak dále a tak dále, že jo, to jsme se pak bavili dál. A teď jsme se bavili o Rudovi, že. Ten tam řval v tý zavinovačce, že jo… Opat říkal - A to dítě se mělo narodit tak, jak se mělo narodit. A to všechno, to není ani vaše vina, ani jeho maminky vina, tak to mělo být. -

A to je ta Síla něčeho, čemu my vůbec nemůžeme nikdy rozumět. My se jenom domníváme a dáváme tomu nějakej pojem, že to je Bůh. Protože každej si uleví tímto výrazem. Každej, to je - já tomu věřím - já taky. Proboha, proč tohleto dělám - a už je tam, ten Bůh. Ale to je… to je už nám snad geneticky daný tohleto, že jo. To je ta obrovská síla toho tajemství, které my si nedovedeme v tom daným okamžiku, kdy to slovo použijeme nebo ten výraz… my si to nedovedeme vůbec spojit s tím dějěm, ani s ním, ale my to prostě použijeme. Já neříkám, že to je chyba. Ale nikomu to nevadí. Určitě to vůbec nikomu nevadí, žádný víře, žádnýmu náboženství, žádný mytologii to nevadí, to vůbec nevadí.

No a tak jsme si krásně povídali. A on mi vysvětlil, že Ruda mi bude dělat největší radost v životě. No a Radka když pak zjistila, že má ty schopnosti čarodějnický, pochopitelně, že jo, což já jsem vždycky zlehčoval, protože nechceš, aby tvoje dcera byla čarodějnice, že jo. - Rosťa: To já bych si to považoval teda! - Vždyť já takýý, ale já jsem nechtěl jí to - jak se říká, víš - schvalovat a takhle jí v tom podporovat, jenže tomu jsem já víc pomáhal tímhle tím, než si kdokoli myslí. No a tak ona pak mě začala říkat takový věci, nad kterými sem se musel zamýšlet. Jak o Rudovi, protože ona Rudu taky neměla moc ráda, rozumíš, protože on byl taky trošku zásah do jejího života, že jo. (Ruda byl z třetí ženou a Radka s druhou…Pozn. tlumočník J.) No, ale pak, když začala tomu rozumět, tak jsem pochopil, že tam něco je, protože ona mluvila dost, dost mluvila stejně jako ten opat. I když mezi nima bylo padesát let života a ne-u-vě-ři-tel-ná vzdělanostní hierarchie, že jo. To se nedá vůbec přirovnat. To já mám… No. A mluvila úplně stejně jako ten opat. Já jsem si to pak všechno srovnával. Jenže ten opat tak mluvil dřív, že jo, před ní. Ona opakovala téměř skoro jeho slova. To znamená… No to existuje. To existuje. To spojení lidí … existuje, naprosto. Ale musejí se potkat. Musí se ten článek nějakým způsobem dostat do toho druhýho článku a musí se to spojit. Takže ten Ruda - vlastně - no to je on tady jak leží, to je ten holomek, že jo?

Ruda: je to neuvěřitelné, ale jsem to já.

Rosťa: Takhle nám vyrostl od té doby.

Míra: A fakt mi dělá radost.

Ruda: A žádnej spasitel nebo tak, jak to tady vyznívá.

Majka: hlavně jak neřveš v zavinovačce.



Takže ty patálie tam byly obrovský - to, to si těžko vy dovedete představit. Do staropražský rodiny…oni měli osobního přítele kardinála Tomáška, že jo, to byl osobní přítel jejich. Ten tam chodil k nim na ty - čtvrtky měli, viď? Rudo nebo jak tomu říkali? Ruda - Pátečníky spíš - aá to měl Masaryk a Čapek. - Ruda - To mají dodnes Stolíci. - Čtvrtky? - Pátečníky. - Se tam scházeli u nich. Protože oni mají takovej barák, obrovskej, ne středověkej, ale klasicistní vila to byla. Několikapatrová, pochopitelně, ... to se nedá dneska vyprodukovat taková věc. Á, tak ona to není taková ta vila, jakou já jsem si představoval, to byl takový komplex. To si vůbec nedovedete představit. Vikíře, všelijaký možný, okna na jednu stranu, viď, takový zákruty všelijaký. No něco fantastickýho. Teď dvě patra jsou prosklený z jedné strany jako zimní zahrada. Jedno okno jde přes dvě patra. No nic, no. Tak je jasný, že já jsem se tam dostal jako takový element, který se tam objevil, oplodnil, stvořil. A jejich dcera donášela potomka. Tak pan doktor Stole (archeolog) říkal - No, vy jste takový Homo homo sapiens naturalis. - Já jsem říkal: Ano, pane doktore, to určitě. Já jsem ten homo homo naturalis, jsem říkal, ale jsem jediný člověk z celý ty vaší obrovský rodiny, který přečetl všechny vaše knížky a zná je slovo od slova. A to on věděl, to on věděl. Ale neměli jsme se rádi, až teprve, když už měl takovejch .., dejme tomu poslední půlrok života. Tak mi říkal jeho syn, že on o nikom jiným nemluví, než o mě. Já jsem z toho měl trošku výčitky svědomí. A já jsem s ním měl konflikty, že jo. Protože pamatuješ, jaks tady byl a byl tady Zděněk? … A přišel děda a já jsem se s ním strašně pohádal? - Rudík: Ne. - Ne, nepamatuješ. To jsi teda hodně pomněl. (Malý Rudík měl tehdy asi pět let…)



Zděnek

Von Zděnek, von má místo spojek a všelijakejch těch předložek vole. Rozumíš, on aby udělal souvětí nebo - ne souvětí, to je, to je na něj, to je téměř neuskutečnitelný. Von, aby udělal jednoduchou větu, tak potřebuje několikrát vole. Přitom je o 4 roky mladší než já, tzn. už starší pán. Tak a co čert nechtěl, končily prázdniny, já tu měl Rudu a pan doktor se svoji ženou, babičkou, sem přišli - My si jedeme pro Rudíka. - Já jsem říkal: Sedněte si, že jo, v předtuše, že ten můj přítel bude držet hubu, že ztichne, že nebude prostě mluvit. (Rána do stolu.) No, von mluví asi tímto způsobem: Hele, vole, já už musím, vole, domů, vole. (Smích hurónský…) Ty vole, podívej se kolik je hodin, to už je tolik, vole? Vždyť já se nedostanu za světla domů, vole a někde zahynu, vole. - Fakt, takhle on mluví. (No smích až ... Ivoš, ten spadl ze židle a ostatní se válí po kanapích.) Teď si představ, vrásčitá huba, rozumíš, bez vlasů, děda. A teď tady tendleten starej pán Stole, ten přednášel po univerzitách, vychovanej v jezuitským gymnáziu, to si neumíte představit! To, to dneska už takovej člověk neexistuje. Neexistuje. To už neexistuje. A teď já ho měl tady. Já jsem už zapomněl na toho Zděňka, že on je tady taky, a že on třeba řekne: Vole, ahoj, ty vole, je moc hodin, vole, já už musím domů. Rozumíš.



Tajný myši v Národním muzeu

Rosťa - Našel jsem ho v naučném slovníku, osmisvazkovém Diderotu! - Míra: koho? Stoleho? - Známý archeolog, tam psali. - Syn: Tak je hlavní, že on vykopal celou Kouřim, vlastně. - Míra: No, jó, on vykopal Kouřim. Tak jeho tým, von né, jistěže né. Von to popsal, on to všechno publikoval. A těch knih, co napsal. Ale teď si představte, že díky jemu - já to pak navážu zase, jó? - jak jsem vám říkal, že jsem se dostal k tomu ke všemu, v Muzeu, že jo. Kdybych neměl tohohle člověka za sebou, tak by mě z toho Muzea vykopli! Protože do Národního muzea, aby si se dostal k panu kustodovi Lobkowitzovi...! Dneska je biskupem. Tenkrát za komunistů tam byl schovanej, viď, aby ho neoběsili. A Ten to tam všechno, tu knihovnu, ved, rozumíš, jo? Tak si představte, že když já jsem řek, že jsem zeťák pana doktora Stoleho, ty blázne! (bum, úder do stolu) ty lidi mi vozili knížky na vozejčkách! ale ty ještě nikdo nikdy neměl, protože to se nesmělo vůbec dávat. Lidem. To nikdo z běžných lidí ani nedostal do ruky. No. A moh jsem se setkávat s ... Voni se tam sešli, že jo, Muzeum se zavřelo a my jsme měli jenom takový malý lampičky nad těma svejma stolama. A teď se tam všichni scházeli jako takový myši tajný, rozumíš! To víš, to byli lidi na indexu všechno a tam jsme si povídali do noci. Tak, já jsem tam seděl, to víš, poslouchal jsem. Tak jsem se do tohodle dostal, no.

A teď si představte... - Jo, počkej, abych se zase znova vrátil k tomu ke všemu... Tak říkám, no, pane doktore, on vždycky říkal o těch vykopávkách… no...a tak jsme se jako spíš hádali, protože já jsem tu Moravu… i když jsem ji znal z jeho knih úplně dopodrobna ... ty náušnice a popisy gombíků, a všeho, jeden měl šest děr, jeden měl čtyry díry a tak dále. Já jsem říkal, no jasně, jasně, pane doktore, je to tak. Všechno. Morava, to byli slavný lidi. Ale byli to lupiči a lapkové, jsem říkal. To byl pozůstatek divokejch Hunů spojenej s nějakým kmenem Slovanů. Jasně. to tak muselo bejt. A ti neuměli vůbec nic, vůbec nic! Viseli na větvích a zabíjet lidi. Možná, že je i jedli. Ale to jsem mu neřek takhle. (Smích hurónský, bouchání do stolu v takové frekvenci, že hrnky cinkají jako tibetské mísy...) Teď von v těch knihách píše, jakou měli zručnost, jaký už tam měli hutě na všechno, že.



Zamyslete se, pánové

A já jsem pak, když jsme tu měli ty mladý kluky z Karlovky, tak jsem jim to všechno říkal. Voni věděli, že to je můj tchán. Já jsem říkal, tak pánové, až to budete dál přednášet, tak se zamyslete nad tím, že potomci lapků, Hunů a všelijakejch těch divokejch kmenů, začnou všechny ty titěrný nádherný zlatý věci vyrábět. Tak by jim to trvalo dvě stě let tři sta let nebo půl tisíciletí, než by tu zručnost dostali. Zkuste se vy něco naučit teď a to jste vzdělanci a všechno… Kolik let vám dá práci, než se něco naučíte. No. Tak ticho. (Pozadí furt smích) Já jsem říkal, no tak teď najděme cestu, jak se to tam všecko dostalo. Najděme tu cestu. Ticho. No, zamyslete se pánové. Ticho. Jednoduchý jako facka. Nejcennějši platidlo v tý době byl jantar. A kde byl Jantar? - Majka (učitelka): V Polsku. - A ta cesta vedla přes co a podle čeho? - Moravy, zazní v pozadí tiše hlas stokilového Ivoše. - No podle řeky Moravy. A jiná cesta nebyla k tomu jantaru. A kam ty divoký Hunové s těma zločincema Slovanama, který vyhnaly ze Soluně nebo já nevím, z Byzance, jistě, že nás vyhnali, protože jsme tam byli nepohodlní! Ne, že jsme tady našli zem krásnou, srní. My jsme byli zločinci, který založili vlastně všechny tydlety kmeny. No museli! My jsme byli vyděděnci! Nás nikdo nikde nechtěl! A svět (tady) končil… (Smích stoupající v kaskádách...) - Rosťa: A dodnes nechce. - Ano, dyť zamysli se nad tím, dej to do grafu, aby to mělo logiku, teda. Tak, to tak je.. Tady bylo ticho, že jo, všichni ti docenti. Tady bylo ticho. Zamyslete se pánové. Jdou kupci z jihu, tenkrát bylo platidlo jantar a látky. Látky. A odkud ty látky vozili? No z jihu. Vod Číny, z Indie, tam už byl bourec, tam bylo všechno! A tady nebylo nic! Tady lidi chodili v kůžích. A to byly takovýdle hadříky, nádherný látky. …a to všechno…ty pohřby, který byly na tý Velký Moravě, ty měly nádherný róby. To oni tam nacházeli ještě ty tkaniny, tak si říkali, tady museli mít už tkalcovství …a co všechno tam napsali, no veliký hovno…Tady ty lapkové jestli něco měli, tak nabroušený želízka, usekli všem hlavy a utrhali náušnice. Ty pytle, který kupci vezli pro ten jantar, ty byly naplněný všema těmadle věcma nádhernýma. Protože to musí bejt tisíciletí, než se do takové kultury něco dostane. To byla jedině Čína a Indie, nikdo jinej - Přední Asie ještě, říká Rosťa. - No, Přední Asie, možná Egypt ještě, dejme tomu, ale určitě ne Velká Morava, vážení! No, dobře. Dodnes … když já jsem tam … mě jí samotný Moraváci celou provedli ...



Tak a máme Velkou Moravu

Já když jsem to všechno viděl na tý Moravě, tak jsem si říkal, no todleto, to jsou potomci vopravdu všeho toho, co jsem si myslel. A já jsem jim to všechno i řek, těm doktorům z toho Zlína. I jim jsem to říkal, jo. A von mě vždycky Petr varoval: Vole, vo tom tam nemluv, nebo tě tam zabijou! Nezabili! Rozumíš mi! A já jsem jim tam ještě pak…já jsem se chránil takovýma zadníma vrátkama, to já umím. A já jsem se chránil tím, že ještě mezi těma zločincema byli ještě větší a z toho vznikli Češi! (No, řežeme se smíchy úplně. Všichni z Moravy, že.) Ti Moravani, kteří byli suproví zločinci, tak mezi nima byli ještě větší a ty vyhnali do Čech. A byl jsem úplným králem, hele.. A jsou v Praze, jsem říkal, dodnes. A hned mě nosili v náruči. No, to se musíš s námi napít. Takhle napuchlý obličeje, takovýdle nosy, všichni. No, jo!

Tak uvažuj, představ si, že by si byl sedlák, že by si jenom dělal a teď by kolem tebe a kolem tvýho baráku chodili takovýdle démoni. Tak by sis jeden den řekl: Jsem blbej, já tady budu nějakým prknem rejt zem? Až tady půjde ta karavana, tak se na ni vrhnem, usekneme všem kebule, vememe ty pytle, vysypem to tady a jsme za vodou! Jasně! Vždyť se to dělá dodnes! Cink - hrníčky - Tak a máme Velkou Moravu. (Smích, dušený…)



Ona měla ráda to radium, ale nejvíc milovala sex

A to víš a teď ty Knihy, že… a Kouřim, to je Velká Morava, a teď Kouřim, to byla jeho… to byla úplně duše starýho Stoleho. To byla jeho duše! A já jsem říkal, ale pane doktore, proč jste v tý a tý knize, v tý a tý kapitole nedokončil tu kapitolu tím, že už tam bylo křesťanství, proč? Já se vás ptám? On říkal - No, víte, já tu otázku 'proč' si nemůžu…nemohu položit. - On mluvil nesmírně spisovně. - Já si ji nemohu položit. Já to buď vím, nebo to nevím. A já jsem nepřišel k tomu, že bych to mohl poznat a já si takové vaše věci, který vy si dovolujete, nemohu dovolit. - No, jo, ale tím se nedostaneme dál! Tím nikdo neposune ani kousek cesty, abychom se dostali k tomu pudlu věci, jestli tam vopravdu to křesťanství bylo nebo nebylo. To pořád budeme stát někde …A všichni to budou… Oni se to učí podle vašich knih a všichni to opisujou, všichni to opisovali, já to vím, profesor Burek, všichni. Všichni. I tam (v Muzeu), když se večer sedělo a bavilo se o tom, tak to všichni opisovali, všichni. Stejně jako to všichni opisujou o Karlu IV. A ono to tak vůbec není! Ono to je úplně jinak všechno! A voni to furt opisujou! (Rána do stolu.) Rozumíš mi, jo? Protože nikdo si nedá práci s tím, aby řek, no tak Karel IV. s námi neměl vůbec nic společnýho. To může říct Sedláček blázen, viď. A tím se neposune nic dál. Tím budeme furt křičet, že největší cizinec byl největší Čech, a největší Češka, která tady byla, Božena Němcová, vlastně byla tím, že každýmu dala. Protože byla krásná a každá krásná žena chce muže (bum), že jo. Takže všichni díky tomu, že to byli puritáni a byli to ty Makovci, jako to voni všechno psali, že jo, to samý byla Karolína Světlá, že jo. A já jsem to pochopil, na jediný knížce jsem to pochopil - Marie Curie, která ve svý autobiografii se přiznává k tomu, že ona měla ráda to radium, ale nejvíc milovala sex. Ona když čekala na svýho přítele, tak přišla o několik hodin dřív, nahá ležela na tý posteli, kde se s ním celej den milovala (bum), nahá musela ležet, aby vůbec ten okamžik přežila, jak se strašně těšila (bum, cink), až ten její milenec přijde (bum). To jí umřel ten muž, že jo. Curie jí umřel, ona byla 4 roky sama, truchlila…Takže ona sama dokázala, že … Dostala dvě Nobelovy ceny, že, to nedostal dodnes nikdo snad. Snad během dvou let dostala dvě Nobelovy ceny. A tam je ta zpověď tý ženy úplně fantastická. Proto tamhle svítím u toho Inda (Maharši) a u tý Jeřabiny (bývalá přítelkyně), protože to jsou lidi vopravdu od Boha (bum do stolu), že to tak mohu říci. Hmmm. To bylo úžasný. A takhle jsem to vlastně poznal všechno, že to tak je. Aá, aá, to tak, tak, no…



Pan doktor Stole a Zděnek, nejsvatější člověk

No a ještě abych se vrátil k tomu svýmu tchánovi, viď. A teď, to víš, Ruda. Ruda tady seděl, že jo. - A Zděnek říkal: Míro, ty vole, já už musím domů, vole, podívej se, kolik je hodin, ty vole, bude tma, mě tam chcípnou kamna, vole. Já bych... - Hele tady bylo ticho jak v kostele. (bublající smích) To je, to je… Starý Stole měl takovýdle voči! Babička, to je paní doktorka vážená, celý život léčila děti,viď. Hele tady bylo ticho! (Ivoš sotva dusí smích a ostatní zamrzli s pusou dokořán a jen jim pulzuje bránice)

Teď já jsem si to uvědomil, Zděnek si toho vůbec nevšímá, on tak mluví pořád, rozumíš, pořád! Ten vůbec neví, že tam má být nějaký pane nebo něco, nějaký oslovení. - Ty vole, deme domů, poď, vole, tady nemůžeme bejt, vole, seš blbej, že tady seš, vole. - No, dobrý. To víš, tak ty se… On se rozloučil tak jako, že a šel… No ty vůbec nemluvily už pak. Šli jsme takhle dolů, já jsem Rudovi všechno sbalil. Už si vzpomínáš, Rudo, na to? - Ne - No, kolik mu bylo? Pět let? - To si asi těžko vzpomenu. - Tak sem mu všechno sbalil, šli jsme dolů, děda ho nes na rukou a říká: Radečku, sem už nebudeš jezdit, to není společnost pro tebe. Tý bláho. Jak já jsem si ho vážil, a já si ho vážím dodnes, ale v tu chvíli jsem měl zkrat. Ale já vám musím říci, proč jsem měl ten zkrat. Mě to taky štvalo, to jeho vole, strašně. Strašně mě to mrzelo. Já jsem se styděl za něj. Ale! A já jsem říkal: Pane doktore, já nechodím každej svůj volnej čas do kostela, neklečím, nevzpínám ruce, nemodlím se, ne! Ale nikdy v životě bych si todle nedovolil, co vy tady. Protože ten člověk … On je jedinej člověk, před kterým já se pokřižuju. A může tady bejt flanďák, může tady bejt papež ve zlatejch botech, může se tady vznášet nade mnou jak chce, tak pro mě to není vůbec nic. Ale tendle člověk, kterej možná miluje Šumavu víc než já, a když mu onemocněli rodiče, voba najednou, tak mu doktor sdělil: Pane ... máte dvě možnosti: Když je dáme do ústavu, tak vydrží půl roku, možná rok života. Maximálně! Když se budete o ně starat vy, tak tady mohou být ještě pět až deset let. Co myslíš, že on udělal? Co udělal? Já bych to neudělal, já nemám takovou vodvahu. Pět let je koupal, krmil, vařil, nosil na záchod. To si neumíte vůbec představit, jak zkusil. On plakal. Já, když jsem přijel do Prahy, tak on plakal - Míro, já se zblázním, já dávám dva tisíce denně, kdo mě tady bude, abych se moh jet podívat na Šumavu. Protože ty lidi se pokakali, počůrali, oni nemluvili, jenom dejchali a jedli. A viděli . Umíš si to vůbec představit, co to je? Maminku a tatínka? A von je takhle odnes do hrobu. Tak já mu to říkám: Takže, pane doktore, to je nejkrásnější moje společnost, jakou já mám v životě… a dodnes! Protože von sem chodí. Von tady bydlí teď, že jo, protože je jako já téměř. Jenže on se nestýká s lidmi, s nikým, protože hrozně zkusil. Hrozně zkusil. To si nikdo z nás neumíme představit. Takže já jsem říkal, to je pro mě nejsvatější člověk. Vy jste sice napsal o svatým Vojtěchu. Nikdo vo něm neví ani, ani prd vo něm nikdo neví. Jestli byl, jakej byl, o kterým dodnes nevíme vůbec nic. Vůbec. Ale tohle je člověk z masa a kostí, s kterým jsem mnoho zažil. I ty rodiče jsem znal a měl jsem je rád. A on vůbec, vůbec nespekuloval, vůbec ne! Prostě to okamžitě udělal. No tak jsem mu to takhle řek, otočil jsem se a šel pryč. A pak jsme spolu dlouho nemluvili. Až pak nějak se mu už hodně moc hatilo zdraví, tak jsem jednou nebo dvakrát přijel do Prahy a on si ke mně sed. On byl takovej impozantní starší pán. Taková persóna. A on teď najednou začal ty debaty, jak jsem je vedli dřív. Teď on tam měl ještě ty dva syny a tu dceru, že jo. Tam se všichni radovali, celá rodina se vždycky sešla. Oni se všichni sešli, když měl někdo narozeniny nebo to byly Vánoce nebo co, já nevím. Říkám: Víte, napsal jste nádherný věci. Co já bych za to dal, kdybych měl střípeček ty vůle a takovejch vědomostí, jako máte vy, ale pro kristapána, to vás nemrzelo, vy, jako hmm… poslední potomek Jezuitů dá se říct, jste nenapsal jediný slovo vo nich? Vůbec jste se jich v žádným svým díle nezastal, přitom máte jejich školy, všechno! On se mnou přestal mluvit … a od tý doby - to mi říkal pak jeho syn - od tý doby s tou rodinou vo mě už moc nemluvil. Až pak jednou jim řekl, že ho sem za mnou musejí privýst nahoru. To už ho sem téměř přinesli. To už ani nemoh chodit. Syn mi pak říkal, že táta od tý doby, co pak ho sem přivedli… že, jo… - On se se mnou rozloučil, všechno, nádherný! To bylo nádherný! To bylo, to, to já bych brečel úplně. - A jeho syn říkal, že on o ničem jiném nemluví, že jsem mu dal takový obrovský impuls s těma Jezuitama. Protože, já když dělám tu historii … tak narážíš na ty Jezuity, jaký byly a většinou jsou v záporným světle, že jo (bum), vždyť to víš ze školy, že jo. (Bum) Že to byl Koniáš atd, že pálili ty knihy a pronásledovali … a ble, ble, ble, ale zas nic nevíme! Zas to jsou takový žvásty dá se říct, že jo. A vono ho to vopravdu mrzelo. Von mi to syn říkal - tys mu dal takovýho brouka do hlavy, že to svět neviděl. Von pak, jak ho tady přivedli… a to mi ještě pak volali, abych přijel do Prahy, že chce mluvit se mnou a tak dále. A pak ho sem přivezli, a pak asi za dva měsíce umřel. - To mu bylo skoro devadesát, přidal se Rosťa. - No hodně mu bylo. Jak byl starý děda? - Ruda: Hmmm, něco těsně pod devadesát. - Neuvěřitelný člověk ale. On byl … jak bych to řek, von byl pro spoustu lidí nepříjemný, protože hodně věděl.

Ivo: Proč se teda nepustil do těch Jezuitů?

Míra: Nenapadlo ho to.

Rosťa: Nebo se bál, bylo to citlivé téma?

Míra: Ne, ne, ne, ne, né…

On byl sice na indexu, proto nemohl přednášet, publikovat, jenom tu Velkou Moravu a takovýdle věci, ale to křesťanství tam bylo uklizený někde, potlačený…



Žena je Bůh

Tak už to rozlej, prosím tě, Maruška už je tady vyčerpaná, že musí poslouchat moje žvásty

Majka: Né, já jsem se celou dobu těšila (na tebe). (Směje se.) -

Rosťa: Dáme si tady maličko slivovičky, homeopatikum, jak tomu říkám (smích všeobecný).

Po Silvestru mi říkala jedna sousedka - po tom tvojem homeopatiku já jsem byla tak mrtvá - já říkám, to se prostě, to se ředí na tisíciny a … to se jen srká, chachachá. -

Míra: Proto, proto, proto bych chtěl Rudu, aby šel na tu teologii, viď. -

Rosťa: Co by s tím dělal? -

Míra: Néé, to já ho tam nebudu nutit, ale jenom, víš, z takový piety k tomu dědovi. Protože voni taky chtěli mít z dědy faráře, ty jeho rodiče, pochopitelně… Já si tam hned naleju…že mi naleješ? -

Rosťa: Mhhh. Mhh. Majko, takovou nádhernou (vytahuje skleničku z pavučinou obrostlé prehistorické skříňky…) - královně naši. -

Míra: A trošičku taky, ne moc. -

Rosťa: Jasně, vždyť to se srká jenom, vždyť to je homeopatikum! -

Míra: Víš, že já jsem starej člověk, těžce nemocnej. (Nalévám) A tak děkuji mnohokrát. -

Rosťa: Já děkuji mnohokrát. -

Míra: Tak všechno nejlepší v novém roku. -

Rosťa: Óm Arunáčala óm -

Cinkáme skleničkami. Smích. -

Míra: Na zdraví, na velké zdraví. Tak ať se nám daří v tom novým roce.

Na lásku, prosím, na věčnou lásku! Protože ta láska je Bůh, prosím (!), ale to jsem nemohl panu doktorovi říci, to nešlo! Protože pochopit ten příměr, to je celoživotní práce. A ta žena, to je práce, protože zena ti dá lásku obrovskou(!), ale ten muž musí tu práci odevzdat, rozumíš. A tak to je v tý přírodě. Jinak to nejde prostě, jinak to nejde. A to je moje zkušenost díky ženám. (Bum) Jinak bych na to nepřišel, že to tak je. (Bum) Protože žena je Láska, žena je Bůh a ten muž je ten hoblík pracující na tý lásce. Nezlobte se na mě, já to tak cítím! Ono je to možná hrubý, nebo je to drsný, jo, ale… funguje to. Pochopitelně, když ta žena má tu vstřícnost, jakou má mít nebo jakou ten muž umí vytvořit … Někdy se to tomu muži nepodaří, ale to nemusí být jeho chyba, to může být ta díra, kterou ta žena má, a přes kterou se prostě nedostane. Ale to není ten klín, ta díra, pozor, to né, to je díra … my to myslíme jinak, já nevím, jak to… Rosťa ti to vysvětlí, co znamená, ehmm… - Rosťa: Díra ve vědomí. - Ano, v tom vědomí a v tom rozumu. To máme my taky, ty otvory. Rozumíš. To není jenom řiť. To jsou díry ve vědomí. V tom rozumu. - Rosťa: Mirek používá termíny, které já jsem poprvé slyšel na trénincích konstelací od Bhagáta, vzdělaného duchovního mistra. - A já to.. zase díky jedný ženě … jsem to poznal. Že to tam je, jinak bych to nepoznal. Takže kdyby už to setkání s ní nemělo žádnej jinej význam, tak tu ten určitě.

Bum, cink, smích…



Konec Příběhu 1

(Jména jsou změněna)