Leden 2013

Bytí v prázdnotě

28. ledna 2013 v 14:51 | Slunce Arunáčaly |  Cesta poznání
Je nezbytné alespoň dvakrát denně meditovat, aby se ve vaší mysli objevil alespoň malý prostor klidu, nezávislého na vašich běřných pocitech a myšlenkách. Do tohoto prostoru pak můžete vstoupit každou další meditací. Pozorováním myšlenek a dotazováním (átmavičárou) můžete rozšířit tento prostor v sobě a rozšířit čas, po který k vám myšlenky nemohou. Celé vaše tělo se dokonale uvolní, celá vaše psychika se dokonale otevře a uvolní. Dovedete si představit, jaký proud energie jste schopni nasávat, aniž byste cokoli dělali, pouze si celý proces uvědomujete v meditaci. Je to nesmírně léčivé. Ve svém životě si vytvoříte mezeru, která vás vždy oddělí od veškerých problémů a napětí - které si tvoříte... Co víc dodat, objevte to sami. Naprostá změna vnímání i světa je nezbytná pro vaše zdraví a bohatství. Tento vlastní prázdný prostor vám to ukáže a naučí...


Jsem ve smíchu

21. ledna 2013 v 17:42 | Slunce Arunáčaly |  Meditace
Jsem ve smíchu, mé vědomí se směje. Proč? Není tu žádné proč, ani protože. Jen to je. Jen se nezabývám věcma, myšlenkama, ničemu nedávám formu, a tím dávám prostor vyjevit se vědomí, které je za tím vším. Které je za vším, co má tvar. Rozpínám se, naprosto beztvarý a směju se té volnosti a radosti, která ve vědomí spočívá. A přitom jsem naprosto v těle, protože i to tělo se rozpíná se mnou. Chápejte, tělo je hmotné, jen když setrváváte v myšlenkách hmoty. Tělo je přesně takové, jaké jsou myšlenky. Nepotřebujete nic dělat s myšlenkami, to by bylo obtížné, jen se uvolněte a zahleďte do prázdna prostoru, nejlépe na stromy, rostliny (měli byste každý mít doma rostliny, to jsou učitelé, anebo zvířata), přirodu a mysl se sama uvolní a vyladí


Cesta na Arunáčalu

21. ledna 2013 v 16:54 | Slunce Arunáčaly |  Cesta poznání

Tiche pozdravy už z Oldřichovic, Indických Oldřichovic, protože nám se hned tak ještě nebude chtít zpátky. Janička prošla transformací a už plánuje další cesty...ale popořádku.

Jsme silně zasaženi. I když jsem byl pod Arunáčalou po třetí, stále mě dokáže znovu a znovu překvapovat a osvěcovat, když použiji slova Davida Godmana, anglického studenta, který sem přijel na výlet a zůstal dodnes, už 30 let, tak - Arunáčala je vtělený Bůh, který mocně vyzařuje sílu Já, která mě sem přitáhla a drží už třicet let. Tato síla utišuje mysl a dává aspirantovi pravdy prožívat vlastní vnitřní mír a štěstí -. I když člověk tuto sílu necítí, přesto působí, jak bylo vidět v případě mé ženy. Zase slovy Ramany Maharišiho o působeni této hory: I když nevěříte v oheň a strčíte do něj ruku, tak vás spálí. I když v Arunáčalu nevěříte a přijedete, tak po nějaké době zjistíte, že je ve vás více klidu a spokojenosti než dřív a že si vás nějakým způsobem připoutala.


Jinak cesta zpět probíhala hladce i přes veškerou náročnost - 6h v autobuse z Thiruvannamalai, do kterého všudy foukalo, takže jsme nachlazení a běžné podmínky v Indii jako horko a spousta hluku a lidí. Hlavně jsme při odjezdu prožívali malé umírání, kdy jakoby část naši duše zůstávala za námi, s něčím v nás, co nabylo velkou cenu, jsme se neodvratně loučili. Překvapivě právě ten tichy hluk a lidi nám tady doma nejvíc chybí. Jdu do Třince a říkám si, kde jsou? Kde jsou všichni ti sadhuové a žebráčci a černé hlavičky a ručičky, co to tu jsou za lidi místo nich, nikdo si nikoho nevšímá, neusmívá se, nezdraví, neoslovuje...
Batohy na letišti v Praze nejsou a my máme radost, nemusíme je tahat do vlaku. Taky jsme si vletadle už řekli, že příště do Indie jedině úplně nalehko. To nejdůležitější jsme si stejně vezli s sebou - Janička balíky vonných tyčinek po třech korunách, já nějaké kamínky, náramky a náhrdelníčky a fotky Ramany a Arunáčaly... ˇVšechny šaty a šátky Janičku najednou nezajímají, stačí že si je koupila... Nakonec batohy zazvoní druhý den u dveří.

Přistání v Praze byl veliký šok: Ne kvůli sněhu, ale to prostorové prázdno a pocit, že se pohybujeme ve snu. Janička říká: "Mě připadá, že je to sen." Já ji říkám, to ti nepřipadá, to je sen. Vyčištěná a uklidněná mysl konečně zažívá realitu, že to je sen, není to skutečné, co smysly vnímají. Je to jeden z největších výdobytků cesty do Indie (nebo mezi Šamany apod.), že mysl ztratí běžné opěrné body, o které opírá svoji existenci a jistotu: Každodenní práce, stejní lidé a domy, přesné časové rozvrhy, spousta materiálních věcí... O nic z toho se v Indii nemůže opřít a najednou vyjeví svou pravou skutečnost.
Dalším šokem je energie: Prázdno, proti Indii naprosté prázdno, sešup z energetického vrcholu do úplně fádního energetického pole. Přitom má Česká republika proti jiným zemím ještě krásnou energii, což potvrdila i Malá Babička. Ale proti Indii je to sešup dolů...


Po příjezdu do Třince další důležitý vjem. Janička: Mi připadá, že jsme byli v Indii strašně krátce, že se snad ani nevracíme z Indie, ale jenom odněkud z Ostravy. Odpovídám ji, že to je pravdivý pocit, že není čas, že od odjezdu z nádraží po příjezd na nádraží neuplynul žáden čas, pouze se vystřídaly obrázky, ale od jednoho obrázku ke druhému neuplynul žáden čas!
A v tom bezčasí a nesdělitelném vnitřním klidu si to ještě užíváme doma, než nás síla kolektivního vědomí zase trochu stáhne zpátky... Oddalujeme to, co nejvíc. Protože pocit, že to, co tady jako společnost žijeme, je naprosto nereálný a umělý život! Je to naprosto nepravdivé. Každý to cítí, ale málo, velmi málo lidí má odvahu žít něco jiného...


Další velké zjištění:
Když člověk sedí na jednom místě, v jedné zemi, tak si zákonitě vytváří iluze o sobě i životě. Každý, ať se třebas považuje za skoro osvíceného, si vyšlape svoje cestičky a vystaví zdi (to je přirozený a nevědomý proces mysli), aby se mohl vyhýbat sám sobě a hlavně svému podvědomí. Slova, jakože není třeba nikam jezdit a všechno je jenom mysl, všechno je ve mně, jsou přesně takovou iluzí. Výrok je pravdivý, pohybujeme se pouze ve světě myšlenek a vše se může odehrát pouze v našem vědomí, to je pravda, ale tím srovnání končí.
Cesta do kultury, kde ještě v kořenech žije dávná moudrost a lidé neztratili zcela kontakt s přirozeným životem, vás totálně promění. Zde jste konečně opět nazí vystaveni realitě vlastní bytosti a nemůžete před sebou jen tak uniknout. Všechny silné dojmy spolu se silnou energií působí na vaši psychiku, takže máte možnost, buď utéci anebo se otevřít. Proměna je jistá, ať jste na jakémkoliv stupni vývoje. Protože nepředpokládám, že by to četl nějaký schovaný Mahariši anebo že by tady na zemi zrovna byl. I mezi osvícenými je riši velká vzácnost, na to jsem jich přímo poznal příliš hodně, abych to věděl, a taky je mé vědomí vždy jasně identifikuje, vždy jsem vlastně k němu přiveden, když se pohybujeme blízko sebe. Jsou to vždy úžasná setkání, ale jedině Mahariši je na konci vývoje tady na zemi a přichází jenom dávat, ne běžný osvícený. Takový závěr jsem zatím udělal. Tzn., i osvícení z celého světa sem jezdí a můžete je tady zastihnout. Gaia, Mooji, Premananda ... stále zde ještě žije, ale nevychází, poslední žijící osvícený Ramanův žák Lakšmana swámi a mnoho dalších.


Takže, ne MYSL, ALE VĚDOMÍ SE VYVÍJÍ!!! Život je vývojem Vědomí, mysl jenom pokulhává za ním. A Vědomí se vyvíjí v nás a skrze nás. Taky jsem každou cestu jasně věděl a pociťoval, že to, co mě posílá do Indie je Vědomí, žádné ego, žádné osobní touhy. To se mi spíš nikdy moc nechtělo, ale každý návrat byl ohromením a každý návrat byl znovuzrozením v nové inkarnaci, jak jsem jednou položertem odvětil jednomu velmi pokročilému příteli. Když vyjmenovával, co všechno se po návratu v jeho životě změnilo a co běží nově, tak jsem mu jen řekl: Běží ti nová inkarnace, po návratu z Indie ti běží nová inkarnace. Opravdu nic není stejné a Vědomí začíná projevovat trochu jiný život než předtím. Něco starého neodvolatelné odchází a něco dosud nepoznaného se jasně usídlí ve Vědomí.

Kráčím městem a mysl se ničeho nechytá, je prázdná a všechno je prázdné. Je mi božsky nádherně, jsem volný, jak jen můžu být. Proč to lidé nechtějí, proč nechtějí věnovat pár let cvičení pozornosti, aby si toho u sebe také všimli, nechápu...

Tolik moje a možná naše poznatky. Vy můžete mít zase své, v tom je ta hra kouzelná.

Za sebe tedy sděluji, že i potřetí mi dala Indie a zejména Arunáčala ohromně moc, možná snad nejvíce, protože s partnerem bylo vše ještě hlubší a intenzívnejší! Ten jeden měsíc tam je pro mě jako deset let tady...

Tu záplavu vnitřního míru, ve kterém se ego rozpouští a zase zvolna vynořuje a zase rozpouští přeji každému, ať jde jakoukoliv cestou, ale k sobě. Jinou se k takovému míru dojít nedá.

A taky. Už nebojuji s egem, je stejně přirozené jako vědomí, je také Vědomím. Je také tím absolutním klidem.


Věnovat v klidu pozornost sám sobě, ne všem věcem okolo, které vidíte, a které vás lákají anebo odpuzují, věnovat pozornost tomu vědomí, které se dívá skrz vaše oči anebo naslouchá skrz vaše uši. Klidně nenásilně. To je celé, celý zázrak.

V míru
Slunce Arunáčaly