Březen 2013

Užívání si...

25. března 2013 v 9:46 | Joan Tollifson |  Cesta poznání

Užívání si Svaté Všednosti


Spiritualita a sebepoznání jako útěk a nebo jako cesta k plnosti prožívání života?
Užívání si Svaté Všednosti Některá učení zdůrazňují jakési odpoutání se od chaosu obyčejného lidského života a nabádají nás k identifikaci sebe samých jako neomezeného vědomí, a ne jako osoby. Já dávám přednost spíše jinému přístupu nahlížejícímu na chaos denního života jako na Svatou Skutečnost, která nás neustále vede k hlubšímu ponoru DO všednosti. Což vede ke konečnému zjištění, v čem osvícení skutečně spočívá, tedy ne "někde jinde" v nějakém speciálním stavu, ale právě zde v TÉTO nynější chvíli.

Dle mého mínění je tento přístup mnohem skutečnější, živější a méně náchylný k jakési dualistické separaci, odmítnutí nebo vymanění se ze života, kdy předstíráme, že jsme "nad tím vším", nebo kdy na život zanevřeme, zatímco hledáme něco mimořádného někde jinde.

"Hlubší ponoření do všednosti" samozřejmě neznamená hluboké zabřednutí a pohlcení všemi smyšlenkami, přesvědčeními a subjektivně vytvořenými problémy, které často POKLÁDÁME za obyčejný život.

Mám na mysli plnou bdělost k okamžité, energeticky přítomné, smyslové živosti a přítomnosti Tady a Teď. Myslím tím prohlédnutí skrz nebo probuzení se z virtuální reality vytvořené našimi myšlenkami a smyšlenkami o obyčejném životě, včetně klamné PŘEDSTAVY, že jsme izolované, oddělené Já uzavřené uvnitř nezávislé a oddělené psychosomatiky.

Mám na mysli uvědomění si našeho skutečného PROŽÍVÁNÍ, které je celistvé, neoddělené, souvislé, bezmezné a úplné.
...
Více nawww.zivotvpritomnosti.cz

Hovory s Bohem

25. března 2013 v 8:55 | Neale Donald Walsch |  Cesta poznání
Známe to, ale nikdy není marné si znovu připomenout...
Jste bytosti, které se skládají ze tří částí, ale většina lidí žije jen svým tělem. Po třicítce zapomínáte na svou mysl. Nikdo už nečte. Nikdo nepíše. Nikdo nevyučuje. Nikdo se neučí. Mysl je zapomenuta. Děláte, co můžete, abyste ji otupili. Televize, filmy, škváry. Ať už děláte cokoli, nemyslíte, nemyslíte, nemyslíte.

Takže většina lidí žije výlučně na tělesné úrovni. Živí své tělo, obléká své tělo. Většina lidí si už léta nepřečetla dobrou knihu - takovou knihu, z které by se něco dověděli. Ale všichni vyjmenují televizní programy na týden dopředu. Na tom je něco neobyčejně smutného.

Většina lidí nechce muset myslit. Volí si vůdce, podporují vlády a přijímají náboženství, která nevyžadují nezávislé myšlení.

"Usnadněte mi život. Řekněte mi, co mám dělat ?"

Většina lidí to chce. Kam si mám sednout ? Kdy mám vstát ? Jak mám salutovat ? Kdy mám zaplatit ? Co mám udělat ?

Jaká jsou pravidla ? Co si mohu dovolit ? Řekněte mi, řekněte mi, řekněte mi. Udělám to - jen mi řekněte co.

Pak začnou být znechuceni. Celý život dodržovali pravidla a dělali, co jim bylo řečeno. Co se stalo ? Proč to najednou nefunguje ?

Přestalo to fungovat, jakmile jste opustili svou mysl - nejlepší nástroj, jaký jste kdy měli.

Je na čase, abyste se opět spřátelili se svou myslí. Dopřejte jí potravu - je tak hladová.

Někteří z vás - nepatrná menšina - si uvědomují, že máte tělo a mysl. Své mysli si vážíte. Ale přesto jen málokdo z vás užívá víc než deset procent její kapacity.

A jestli si myslíš, že jen málo lidí si uvědomuje své tělo i mysl, pak zjistíš, že ještě méně je těch, kteří si uvědomují, že se skládají ze tří částí - z těla, mysli a ducha.
A přece jste víc než tělo, a víc než tělo a mysl. Staráš se o svou duši ? Uvědomuješ si ji vůbec ? Neubližuješ jí ? Vyvíjíš se nebo zakrňuješ ?

Je tvá duše stejně osamělá jako tvá mysl ? Staráš se o ni ještě méně ? A kdy se naposledy vyjádřila ? Kdy jsi naposledy plakal radostí ? Kdy jsi naposledy napsal báseň ? Hrál na hudební nástroj ? Tančil v dešti ? Upekl koláč ? Namaloval obraz ? Spravil něco rozbitého ? Políbil dítě ? Pohladil kočku ? Vyšel si do hor ? Plaval nahý ? Hrál na harmoniku ? Hovořil s někým až do rána ? Miloval se s někým dlouhé hodiny... na pláži, v lese ? Kdy jsi naposled hledal Boha ?

Kdy jsi naposledy zpytoval svou duši ? Kdy jsi naposledy pozdravil svou duši ?

Žiješ-li jako jednorozměrná bytost, jsi hluboce ponořen do záležitostí těla. Zajímají tě peníze, sex, moc, majetek. Tělesná stimulace a uspokojení. Jistota. Sláva. Finanční zisk.

Žiješ-li jako dvourozměrná bytost, zajímáš se o záležitosti mysli. Zajímá tě tvořivost, přátelství, nové myšlenky, nové cíle a osobní růst.

Žiješ-li jako třírozměrná bytost, dosáhneš konečně rovnováhy. Začneš se zajímat a záležitosti duše: duchovní totožnost, smysl života, vztah k Bohu, duchovní růst.

Jak dosahuješ stále vyšších úrovní vědomí, začínáš realizovat všechny aspekty své existence.

Vyvíjet se však neznamená odhazovat některé aspekty ve prospěch jiných. Znamená to rozšiřovat své vědomí a milovat všechny aspekty svého bytí."

HOVORY S BOHEM II
neobvyklý dialog
Neale Donald Walsch

Partnerství V, dívání do zrcadla

22. března 2013 v 12:15 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
Dívání do zrcadla.
Na partnerství vás připraví zase jen partnerství. U lidí, kteří jsou dlouho sami, pozoruji dvojí syndrom. První je, že už hledání partnera vzdávají a druhý, že jim už nikdo není dost dobrý. Mají dojem, že už se tak vyvinuli neustálou práci na sobě a semináři, že si těžko najdou sobě rovného. Je to velká iluze, které člověk při tzv. práci na sobě podléhá. Pochopení totiž zůstává v rovině teorie a vztah tohle vynáší na světlo. Čím víc si člověk myslí, že ví, tím větší má tendenci házet problém na partnera: "To je tvoje, udělej s tím něco." Jenomže už tahle samotná věta ukazuje, že je to jinak.My se musíme dále učit, abychom dokázali změnit úhel pohledu, ale práci na nás musí odvést jedině život sám, jedině on nás zná, neboť vychází z nás skrz naše závislosti a podmíněnosti.


Nikdo nemůže mít partnerství, aniž by v něm něčemu silnému nebyl vystaven!!!

Přesto stále většina nezadaných hledá někoho, kdo je už nebude vystavovat tlaku. Časem zjistí, že takový člověk neexistuje a myslí si, že je to tím, že už se tak vyvinuli. Je to omyl. - Ten tlak totiž pochází ze mně samého, já sám na sebe tlačím, sám se setkávám s něčím z mého já, co si těžko přiznávám, a co je pro mě těžké ustát. Ovšem, když se mi chce, vždy to ustojím... Dívám se do zrcadla a myslím si, že to přece není můj obraz, je to chybou zrcadla, které by si měl ten druhý vyčistit. - To je podstata toho problému. Skutečná práce na sobě znamená partnerství žít a zároveň se v této oblasti vzdělávat, což znamená vždy změnit úhel pohledu, změnit židli, ze které se na to dívám.

Ačkoli vám teoreticky může postačit jediný partner a ten, který je vedle vás, je skutečně ten pravý - samozřejmě, jinak byste ho tolik nechtěli...-, přesto je někdy (spíš často) dobré, nebo spíš nezbytné změnit partnera. Ne proto, že by byl špatný, ale protože po letech hledění do stejného zrcadla, už to zrcadlo ani nevidíte a nejste schopni se pohnout dál. Proto vám vždycky v takovém okamžiku život servíruje někoho druhého, abyste mohli alespoň povystoupit a spatřit svůj vztah a své zrcadlo z nadhledu. Je to jako u dítěte, které se musí učit, co je nebaví, a tak hledí do učebnice matematiky, čte si příklady a vzorečky, ale do jeho vědomí už nic neprochází. Už nechce vynakládat energii a pozornost na něco tak nudného, takže už čtené ani nevidí, aby porozumělo. Musí vás k tomu - rozchodu a novému vztahu - opravdu přivést život, nemůžete tady věci předbíhat svými touhami. A ještě zdůrazním, týká se to tzv. mrtvých vztahů, těch, kde už chybí jakákoliv výměna. Kde už prostě partneři nechtějí ani brát, ani dávat, kde už nejsou ani konflikty, ani sex. Když nejsou konflikty, zpravidla není ani sex, neboť už není výměna, nikdo už nic nechce od toho druhého...
Ovšem zároveň na vás čeká spousta pastí a propastí - ve vašem podvědomí -, do kterých můžete lehce spadnout, ovšem i to školní lekce života. A co vás může bezpečně převést? Co je Ariadnina nit vedoucí z labyrintu? Vaše Já, mistr uvnitř vás, vaše Duše. Takže alfou a omegou je zase cesta k ní, sebepoznání, být schopen vnímat intuici, naslouchat a nechávat se vést svým nitrem, pak nemůžete ztratit lásku a láska je duchnou, která je nesena stále pod vámi, když vám hrozí pád...
Jiného partnera si taky musíte "zasloužit" a zasloužit si možnost rozchodu, což znamená nějakou dobu trpět. Cítit bolest, prázdno a všechnu negativitu, která se v končícím vztahu vyvalí do vědomí. Protože právě tohle, kdy jste doslova nazí vystaveni těžkostem vás nebo nás proměňuje, to je skutečná práce. Je to zkouška, kdy se my sami zkoušíme, nakolik dokážeme s láskou ustát negativitu, která se V NÁS objevuje. Když se na mě zlobí partner, tak cítím svou negativitu, která na to reaguje, ne jeho!
Tak to byly další vhledy, které se ve mně objevily, když chodím s tímto tématem, partnerství.

Umění vztahů, doplnění přednášky

21. března 2013 v 12:56 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
Doplnění po včerejší přednášce:

Partnerství naplněné láskou je vrcholem života a všichni po něm touží. Nemůže vám to být dáno, ani to nemůžete nalézt v někom, kdo najednou přijde, ale postupně to vytvořit. K tomu vám ve skutečnosti pomáhá každý vztah, protože brousí naše vědomí a rozbíjí naše představy, předsudky a obrany, prostě ego. Proto si musíte vážit každého vztahu, který jste měli a který máte. Kdo má stále v zórném poli jako cíl lásku, tak je dobře vedený k tomuto cíly, ačkoli cesta je trnitá abolí. Kdo není ochoten trpět, nést tuto bolest, nemůže ho láska zavést do své hloubky a otevřít se mu.
Šťastni jsou ti,l kdo partnerství mají, ať je zrovna jakékoliv.
Kdo si váží všech partnerů, rodičem tohoto pohlaví počínaje, nemá nikdy problém mít partnerství. Muž, který si váží všech žen svého života, počínaje matkou, a stojí u otce, nehledá v ženách náhradu, má vždy partnerství a naopak.
Nadřazování ničí vztah, jsme si vždy rovni, když se cítíte dál, musíte hledat, v čem je vám partner učitelem.
Toto naplňující partnerství není možná dosáhnout dříve, dokud neobjevíte anebo alespoň nehledáte lásku sami v sobě. Kdo ji objeví uvnitř, zažívá, že v partnerovi přichází bůh anebo bohyně a cítí vděčnost a partner se opravdu cítí jako bůh. Což ale znamená, že mu stačí úplná obyčejnost. Obyčejná přirozenost a přirozená obyčejnost. V tom je to tajemství.
Oba si musí uvědomit, že když muž dává sex a žena přijímá sex, není to málo, naopak. Když si vážíme tohoto nejdůležitějšího pro partnerství, může přijít i něco víc. Ale když mi někdo přijde říci: "Mezi námi už zbyl jenom sex," tak je jasné, že mají požadavky, které vztah ničí. Protože přicházejí partneři, kteří mají všechno jen ne sex, a proto přicházejí, protože se cítí prázdní.
Ženy, važte si muže, že vám dává aspoň sex, protože tím je naprosto v souladu s láskou života, který potřebuje jeho dítě. Bez sexu neotěhotníte a tím je řečeno vše, je tím ukázán význam sexuality pro pár. I včera se ukázalo, že často pro muže je velmi těžké najít si v rodině místo, a tak utíká. Žena se musí naučit mu toto místo dávat. Například tím, že muže požádá, aby něco pravidelně s dítětem dělal, třeba jej koupal anebo vodil do školky. Jen skrz tu zkušenost muž zjistí, jak je příjemné být s dítětem, jak je příjemné něco pro rodinu vykonat, což neumí hned, protože nenosí dítě v bříšku. Žena je to životem vyučena, je do toho vržena, ale muž ne. A v tom musí být žena trpělivá a oceňovat sebemenší mužovu snahu. No a muž si musí vářit ženy, že ji může obejmout, že se ji může dotýkat, že ji může hladit, mazlit a pronikat do ní, že se mu žena otevře. Pro muže je to něco obrovského, muže to proměňuje, zažívá něco nadpozemského, a proto to chce opakovat často a nejraději pořád. Žena to nadpozemské zažívá s malými dětmi, ačkoli také potřebuje sex, proto nechápe, proč se muž nechce starat. Muž to neví, musí to poznat, ale nepozná to, když žena na něj křičí, že nepomáhá. Muž se zase musí vzdát představy, že mu sex může přinést každá, takže si zas tak nemusí vážit toho, co mu dává jeho žena - stejně je furt unavená, bolí ji hlava - protože jinak zůstane na povrchu a prázdný.
Takže základem je vážit si sexuální potřeby partnera, vážit si toho, že vůbec se mnou je. Tento postoj vede pomaličku k tomu, že začne být ve vztahu něco víc.

V rodinách, které jsou namíchané, což je dnes často, je obrovsky těžké si hledat své místo, a je to jak pro partnery, tak pro děti každodenní výzva. Tady je fakt třeba nejprve projít rodinnou konstelací, abyste viděli, jak uspořádat vnitřní řád rodiny, aby se každý cítil přijatý. Například nevlastní otec a nevlastní matka nemohou mluvit do výchovy a v žádném případě trestat. Tady musí být respektován názor biologického rodiče. A zase pro syna otec a pro dceru je hlavní matka. Nezáleží na tom, jací jsou v životě, jsou prostě pravými a to k jejich kvalifikaci stačí. Lepší tu prostě nejsou!
(Je to vidět na dětech z tzv. špatných rodin, které sebral rodičům stát a vychovává je, že výsledky jsou špatné, ačkoli mají děti veškerou péči. A také to je vidět v pěstounské péči.)
Ať vás vztah bolí jakkoliv, je vždy namístě vděčnost partnerovi, že jej máte. S vděčností, ale skutečnou vděčností za to, co bylo, se můžete i rozejít. Bolest ze vztahu je vaše bolest, ale zodpovědnost za partnerovo chování je jen jeho. Takový postoj jedině vede k vytouženému cíli.

Kdo příliš rychle utíká ze vztahů, ten touto transformací nemůže projít, nemůže si myslet, že na sobě pracuje sám, a že něco pochopil, protože to vždy udělá až život sám a skutečný reálný vztah. A vztah je uveden do reality až tehdy, když je tam sex. Proto rozchod páru, kde byl sex, bolí, ale rozchod páru, kde byla jen platonická láska, nebolí, to ani oba nevnímají jako rozchod. Skutečná láska je se sexem v plném souladu a není na povrchu. Platonické lásky mezi mužem a ženou jsou totiž jenom obranné hry, abych se už nemusel měnit a procházet tak bolestí.

A co je to, co bolí, co je bolest, psychická bolest? Mám zatím jen osobní názor. Část našeho já se trhá, něco z psychiky, nějaké zážitky, ke kterým jsme přilnuli, odcházejí, zmírají, a to je pociťováno jako bolest, protože energeticky po té části (která je spojena s tím, co ztrácíme) zůstává na chvíli díra. Kdo neuteče před svými děrami, dokáže je cítit, aniž by utíkal do hněvu a zloby, tak jeho vědomí samotné díru pomalu vyléčí!!! Takže odvaha cítit bolest a cítit prázdno, tedy díru, ale nepadat do ní, to jest nenechávat se strhávat k myšlenkám a emocím, které v ní přicházejí.

Takže to je jen narychlo.
Na žárlivost, neodmyslitelnou součástí partnesrké lásky a další témata se podíváme na příští přednášce zřejmě v květnu. Téma už mám: Ženy, muži a láska. Naplněný vztah je vrcholem života a jak se tam vyškrábat.

Partnerství IV, cesta k sobě

19. března 2013 v 17:25 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
Nejzajímavější části partnerství je sbližování. Není samozřejmostí, že vztah funguje. Kdysi jsem pochopil, že čemu věnuji pozornost, vytrvalou, láskyplnou pozornost, to roste, vzkvétá. Chci-li tedy vztah, musím ho postavit na první místo. Být naplněný ve vztahu je vzácnost. Proč? Ego nám brání. Nechce se nám investovat energii, nechce se nám přiznávat, že to, co prožíváme, je naše. Chceme se vyhnout bolesti, a tak se zavíráme před druhým a mnoho jiného. Jak tuto situaci změnit, jak začít cestu k sobě?
Jednou mě na jednom semináři napadly tři věty pro partnera: 1. Máš ještě zájem o náš vztah?
2. Co mohu pro tebe udělat já?
3. Jsi ochoten udělat něco pro mě?

Partneři si sdělí odpovědi, ale nekomentují je. A pak se žije dál a život přináší odpověď. Denně anebo jednou za pár dní, aby měl partner čas na rozmyšlenou, se zeptám sám sebe, co bych mohl pro svého partnera udělat dobrého? Je-li akt daru přijatý, může začít pozitivní výměna. Bezvýhradné dávání a bezvýhradné braní posiluje vztah. Začne-li partner přijímat, obdarovává mě, znamená to, že ještě má zájem. Pak cítí potřebu udělat něco dobrého pro mě a pozitivní výměna může začít. Tak roste láska a vazba. Samozřejmě, znovu připomínám, největším darem je sdílení sexuality, a když jsem schopný za tento dar poděkovat, za dar partnerovy sexuality, může nastat další sbližování.

Když jste již dost blízko, můžete jít dál. Dnně partnerovi věnujte pozornost, vnímejte ho a dejte najevo, že jste rádi, že je s vámi. Sedněte si a jen se pět minut dívejte do očí. V klidu, prostě se dívejte. Denně mějte fyzický kontakt. Dotýkejte se navzájem. Opřete se třeba o sebe zády a vnímejte, nasávejte energii, která se mezi vámi vytvořila. Lehněte si na sebe tak, že těla do sebe zapadají, zase je to nejlíp záda na záda a vnímejte spojení tělesné i energetické. Dělejte si vzájemně masáž, nabízejte ji. Mějte přitom plnou pozornost k partnerovi. Bude vás to nabíjet oba. Myslíte si, že by bylo lepší být někde v hospodě, restauraci, či kamarády? Taková cvičení a život s otevřeným srdce vůči partnerovi vás postupně naplní něčím, co je mnohem víc, co nemůžete zažít jinde.
Když se už bavíte anebo zažíváte něco jinde, myslete i na partnera a on to bude prožívat s vámi. Doma mu o tom povyprávějte a dovolte, aby on povyprávěl zážitky vám. Tím se budete propojovat, i když spolu nejste. Vaše zážitky obohatí i jeho. Není jednoduché se k němu přiblížit, protože ihned vyvstanou všechny bolesti, které v sobě nosíte. A není jednoduché s nimi zůstat.
Společné dýchání:
Sedněte si naproti sobě, dívejte se do očí, představte si, že dýcháte lásku. Nyní nadechujte výdech partnerky do srdce a vydechujte lásku ze svého srdce do jejího, partnerka přitom zároveň lásku nadechuje. Toto cvičení bude nadále posilovat vaši lásku.
Stůjte anebo si sedněte do sebe zaklíněni a objímejte se. Nadechujte se společně a vydechujte. Prociťujte si velmi pozorně vše, co jste schopni cítit, vnímat. Můžete přidat zvuk při výdechu. Třeba Ómmm.
Zpívání do čaker.
Sedíte v sobě zaklíněni a zpíváte společně samohlásky do čaker: 1. Úúúú 2. Óóóó 3. Óóááá 4. Áááá 5. Éééé 6. Íííí 7. Ómmm. A zase dolů. Do první. S každým výdechem jednou. Alespoň jednu sérii nahoru - dolů.
Choďte společně na procházky a nemluvte, jenom vnímejte. Vnímejte sebe, vnímejte vaše spojení.
Zpívejte často společně i s dětmi, cokoli. Často také s dětmi hrajeme. Rozdáme všechny možné bubínky a zvonítka, křičíme a rachotíme a třeba do toho i tančíme a skáčeme. To vyvolává pocit síly, radosti i lásky.

A zase a zase, dívejte se vzájemně do očí. Když se náhodou zlobíte, pozorujte detailně partnerovo tělo, až se vy sami naplno vrátíte do svého těla - to stejné s předměty a třeba stromy - zloba je pak pryč. Když uvidíte partnera, skutečného partnera, už se nemůžete zlobit, alespoň ne tolik.

Dotýkejte se.
Často se držte za ruce. Často si hlaďte vzájemně tělo i pohlaví, aniž by nutně byl sex, ale ničemu nebraňte. Představte si, co byste udělali pro svého partnera, kdybyste byli úplně zamilovaní a udělejte to a nic neočekávejte, to je důležité. Jen to udělejte a radujte se z toho, že jste to udělali.

Říkejte, "ne," když cítíte, "ne", ale s úctou, a třeba i s omluvou. Když máte "ne", tak máte "ne", nepředstírejte "ano", protože nepravda vás vzdaluje od lásky.

Obdarovávejte se:
Dělejte pro sebe i denně drobné "nadbytečné" laskavosti a radosti. Například večer na papírek napište vzkaz: "Měj krásný den, miláčku!" Nebo jen srdíčko apod. Kreslete a "posílejte" si obrázky. Když nejsem večer doma, nechám své ženě nějaký obrázek. A když přijdu a najdu něco takového doma, jsem šťastný.

Čtěte si navzájem.
Občas spolu seďte anebo ležte a čtěte si vzájemně, třeba před spaním. Pamatuji se na první rok partnerství, kdy jsme se těšili celý den na večer v posteli, jak si budeme číst a usínat u toho.

Muž ženě musí co nejčastěji dovolit, aby usínala v jeho náručí. To je, co potřebuje, cítit se v bezpečí, cítit, že má muže, který ji chrání. To samé se děje, když žena položí muži hlavu na rameno a muž ji obejme. Mocné cvičení. Někdy to žena nesnese, pokud chce vládnout! Muž to nesmí dělat, musí ustát, že je na čele. Jen zřídka, ve vzácných okamžicích to může také udělat. Například, když mu zemře rodič.

Pamatujte: Otevřenost a pravda v partnerství i o citlivých věcech sbližují v lásce, zatímco i drobná zatajování a nepravda vzdalují. Mnohokrát jsem viděl v konstelaci, jak zatajované vedlejší byť jen kamarádství s jiným potencionálním partnerem vzdaluje. Zatímco otevřené přiznání: "Něco si teď řeším, nevím, zda s tebou chci zůstat. Mám kamaráda, s kterým si občas potřebuji popovídat." Ale musíte se ovládnout a zůstat u povídání. Naopak sbližuje a vyvolává v obou lásku. Když to partner ustojí a řekne: "Máš svobodu, i když mě to bolí." Pak nemůže svého partnera ztratit, větší lásku už nenajdete.

Tak to byl dnes další střípek do mozaiky partnerské lásky!

Umění vztahů: Přednáška v Přístavu dětství v Třinci, 20. 3. 2013, 17h

Partnerství III, posvátná sexualita

13. března 2013 v 12:51 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
Hned jak jsem napsal poslední článek o sexualitě, tak se mi dostal do rukou Drtikolův krásný text o ní. Chci vás jím potěšit. Je to ze skvělého, už zaniklého (málo lidí zajíma opravdová cesta k sobě), časopisu Dotek. Ukázka z Drtikolova deníku, věnovaného Elišce Jánské:

"Psal jsem, že člověk při každém konání má podat to nejlepší. Také při souloži má podat to nejlepší.. Spojení muže a ženy musí býti také umění.

Vždyť je to modlitba, vždyť je to mše svatá, kterou slouží každý člověk té obrovské bohyni - přírodě. Vždyť je to posvátné! Což není to božské, kdyžmuž dává ženě kus svého života, kus svého já a ona přijímá ten život s radostnou rozkoší, by ho vydala na svět s bolestí v určitý den?

Což není to modlitba, když těla muže a ženy chvějí se tajemnou rozkoší v těsném objetí, rty ve rtech, že dech jak jedna duše je?

Což není to vtělení božství samo, když zachvějí se obě těla prudkou křečí té tajemné rozkoše, když muž dává svoji šťávu života ženě, která ji v sebe přijme s radostnou rozkoší?

Což není ta sladká únava, ta agonie rozkoše lásky - klid duše po modlitbě?

Oh, přírodo - bohyně - nemohla sis krásnější úkon vymyslit, by lidé tebe uctívali, než objetí lásky. -

Ta mše svatá k přírodě, kdy bude čtena?

...

Něco jsem zde ještě nenapsal o sebepotěšení. Mnozí lidé to stále mají za něco méněcenného, co by neměli dělat, ale i to je posvátné, pokud je to činěno s láskou, jak dar božství samotnému, dar té nádherné erotické energie. Je to služba tělu, služba duši i služba vesmíru. Nejen potěšení v páru, I sám se člověk miluje s energetickým bohem, či bohyní, záleží jen na myšlenkách. Jak to provést, aby i tohle bylo modlitbou? Tak nejprve si krátce zameditujeme. Pak se pustíme příjemnou duchovní hudbu, abychom na tento rituál pozvali vesmírné bytosti. Upravíme si místo, aby bylo pěkné, přitažlivé. Pak pomalu, zlehka tančíme, vlníme se a věnujeme svému tělu i duši pozornost. A začínáme se hladit, celé tělo hladit s láskou a pozorností. Vnímáme energetický pohyb v našem těle, či vědomí. Pak se svlékáme a obdivujeme krásu těla, jak tvoří všechny křivky, zákoutí, údolí a tajné vchody. Nyní si můžeme lehnout a natírat vonným olejem, s láskou a klidem a radostí z potěšení. Hladíme se eroticky a postupně věnujeme víc a víc erotickým zónam. nergii nevybíjíme, nýbrž nadechujeme a vedeme dechem a pozorností do celého těla a do celé aury, tak se nabíjíme i nabíjíme prostor. Jsme plně vědomí a neztrácíme se v prožitku, držíme pozornost uvnitř a pokračujeme plynule dál až k vyvrcholení. Anebo se také můžeme učit zastavit se dříve, těsně před vrcholem a vnímat vnitřní orgasmus a vnitřní rozprostírání, rozvírání blažené energie. Ať tak, či tak, pokračujeme směrem k meditaci, uvolnění a chvíli ležíme bez hnutí a vnímáme jemný energetický prostor, který jsme aktem lásky vytvořili.
Vidíme, jak posvátná sexualita, sexualita s láskou a pozorností přirozeně vede k hluboké meditaci. Ale pozor, sexualita s láskou neznamená, že někoho anebo sebe milujete a někdo miluje vás. Sexualita s láskou znamená, že k ní přistupujete s láskou!

Umění vztahů

11. března 2013 v 17:08 | Slunce Arunáčaly |  Rodinné konstelace
Umění vztahů

20.03. 2013 - 17.00h, Přístav dětství, Třinec

Co podporuje lásku ve vztazích s lidmi a v partnerství. Vztahy jako cesta k sebepoznání a partnerství jako cesta k lásce! Jak léčit vztahy. Řády lásky. Posvátná sexualita. Jak být sám sebou ve vztahu.

Vztahy nám vždy ukazují, jaký máme vztah sami k sobě. Láska může začít, teprve až zamilovanost odchází. Kdo je ten pravý partner? Řešení pomocí metody konstelací. Rozchod je možný pouze s láskou. Zloba poutá stejně jako láska. Ovšem největší pouto vytváří sexualita, bez ohledu na okolnosti! Jak řešit traumata ze sexuality a partnerství...
Budova Přístavu dětství
Lesní 337, 739 61 Třinec
(Cesta ze starého města k zimnímu stadionu)


Partnerství III, sexualita

7. března 2013 v 18:40 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
Nyní se ještě trochu blížeji podíváme na dávání a braní. Často ženy říkají v partnerství, "dám ti," "dnes nedostaneš," "zato mu nedám," atd. Samozřejmě jde o sexualitu. Žena se zřejmě cítí dotčená faktem, že muž si sex může vzít, mylně se domnívá - a muži k tomu přispívají svými postoji - že se tím muž nadřazuje a snaží se situaci obrátit a být ta větší. Ve skutečnost nemusí nic dělat proto, aby byla větší (ale ne nadřazena), ovšem takto se zmenšuje. Ten, kdo se nadřazuje, zabíjí vztah. Úvodní věta je ovšem nesmyslná, ženy by chtěly dávat, samozřejmě mužské ženy, ale nemůžou. Žena, která se snaží dávat anebo má představu, že dává, zůstává bez partnerské lásky. 1. řádem lásky v partnerství je, že muž dává a žena přijímá a dává tím, že přijímá. Jestliže přijímá s láskou, dává lásku. Muž dává, muž proniká, dává semeno, v tom je ukázána jeho role. Musí také dávat, obdarovávat a živit anebo aspoň ženě přispívat. Musí doslova dávat ženě vše, pak má nárok na lásku. Když začne dávat žena, například vydělává víc a přispívá muži, může na vztah zapomenout. Odtud problémy mladých podnikatelek. Když žena dává, může to muž vydržet jenom tehdy, když se vzdá mužství. Také si často tyto klientky, které dávají, stěžují v terapiích, že si přitahují jen samé zjemnělé a slabé muže. I když žena vydělává hodně, musí se nechat mužem obdarovávat i živit! Když o to žena stojí, dává muži prostor, aby rostl. Ale nemůže si to vynutit. Tady je vidět, proč mužům nic moc neříkají dárky od ženy, zatímco žena je šťastná, když ji muž obdaruje. Muži něco dává, když jej žena přijímá, a když přijímá jeho dárky. Tím se muž cítí obdarován.
Žena je větší než muž neboť dítě nosí devět měsíců v bříšku a rodí jej. Ona je spojena s nebem, s intuicí a přijímá pro rodinu vize, to je její poslání. Muž tyto vize v zásadě není schopen přijímat, má to zavřené, aby se mohl plně věnovat hmotě a zajistit rodině obživu. Tohle je důležité, aby žena dokázala ocenit, ne se povyšovat, že je nevnímavý k hlubším věcem, nýbrž, "vážím si toho, že nás živíš." Když má žena postoj, "já ti dávám a rozhodnu, kdy dostaneš," pak muže tlačí k jiné ženě, aby se znovu mohl cítit jako muž. Samozřejmě, že má každý právo říci občas, "ne", když zrovna nemá chuť, jde tady spíš o obecný postoj.
V sexualitě je to muž, kdo dává (a proto ve vztahu je to také muž, kdo dává...), jemu se musí vztyčit vadžra, aby si žena mohla vzít, nemůže si to vynutit. Žena se musí tomuto řádu poddat, odevzdat - odevzdání je cestou ženy -, pak může být sexualita naplňující a duchovní a může v ní proudit láska. Muž si nesmírně váží toho, když se mu žena otevírá a odevzdává a takovou ženu nosí na rukou. Samozřejmě je tu celá škála možností pro nezralé, ženské muže, kteří se ženy velmi bojí (muž se vždy ženy bojí, protože podvědomě cítí, že je silnější, a také, že ji nemůže porozumět), a proto se zdráhají dát najevo, jak si váží toho, že žena se jim otevírá. Muž pak pečuje o ženu s radostí a cítí se mužem vedle ženy, následně žena ženou vedle svého muže, který o ni pečuje. Žena proměňuje, transformuje to, co přijala, mužské semeno a vrací dítě, to je její dar. Žena tedy může dávat až poté, co přijala a muž může přijmout až poté, co dá. To je zákon lásky mezi mužem a ženou. Žena přijímá mužovu agresivitu, tím že se mu otevírá a proměňuje ji, vrací mu něhu a lásku. Takto se muž cítí po spojení, něžný a naplněný láskou. V dobrém vztahu.
Vidíme, jak jsme vzájemně zranitelní i zraňující. V sexualitě je vždy nejvíc zranění, protože tady končí hra na lásku a láska se stává realitou v podobě, jaké jsme ji schopni přijímat a dávat. A to nepadá z nebe, to se musí každý trpělivě učit. Když se člověk léty probolí a protrpí k tomuto pochopení a praktickému žití, tak vidí, že jedině s jedním partnerem může dojít hloubky jak v lásce, tak sexualitě. Může si zdánlivě ulehčit cestu vedlějšími vztahy, ale za cenu ztráty hloubky. Ve skutečnosti při vědomé sexualitě s láskou, s plným vnímáním toho druhého, sex s trvalým partnerem se naopak zkvalitňuje, vede vědomí člověka hlouběji a hlouběji do svých nádherných prostor, než že by chudl a ztrácel vášeň.
Když se mě lidé ptají, co mají dělat, když jejich sex už ztratil vášeň po mnoha letech a půtkách, doporučuji jim půst. Jeho délka je individuální a znamená opravdový půst, ani mentální ukájení u fotografií, ani sebeukájení. Vím, že pak si člověk vychutnává každý dotek, každý vjem, tak jako při půstu s jídlem. Doslova pak královsky chutná každý krajíček suchého chleba! Zase zde platí, kdo není ochoten trpět, cítit bolest, zůstává jen na povrchu a skutečné a hluboké lásky, stejně jako sexuality, se vůbec nedotkne. Celá pornografie je toho důkazem. Techniky a zážitky se hledají jen na povrchu, stejně jako ve smyslovém, materiálním životě. Ovšem to celé bohatství a nádhera leží pod tím, pod povrchem a nezískává se zadarmo! Co má cenu, za to musí člověk zaplatit!

Nikdy nemluvím také o nevěře, vyjma u těch povrchních lidí, kteří vyhledávají jen povrchní zábavu, nýbrž o vedlejším vztahu. Protože pokud člověk jde do vztahu ve dvaceti, nenaučí se vše jen s jedním partnerem, proto vedlejší vztah musí přijít a vždy přichází, je důležitý pro růst. Dobré partnerství jej zvládne a naopak, díky němu se může dostat hlouběji. Tohle si však nemůžete naplánovat, to byste zkrachovali v lásce, to přinese život. Ten, kdo se tady ubrání díky tomu, že jeho vnitřní kritik a ctění pravidel je silnější než láska, ztrácí možnost růstu - směrem k hlubší lásce. Nepřejeme si to, zraňuje nás to oba, ale prostě není jen jeden člověk důležitý pro celý život! Až ve vyzrálosti může přijít stav, kdy jen jeden partner stačí a další vedlější zkušenost je na překážku. Musím přiznat, že jsem tím také kdysi prošel a dlouho se bránil - to je také důležité - a náš rozvrácený vztah se díky tomu dostal na pár let zase k sobě. Neboť oba jsme mým vedlejším vztahem něco důležitého konečně pochopili. Moudrost nepřichází hned a nepadá shůry, člověk se k ní musí prodrat zkušenostmi a jejich pochopením. Dalo mi to tehdy ohromně moc a nevyčítal jsem si to, to je důležité, jinak se té zkušenosti a jejímu daru poznání, zříkáme. I díky tomu mohu být dnes naprosto šťastný s jedinou ženou. Partnerství, které má uloženo dostatek aktiv lásky v bance - společné prožitky dobré i zlé, děti, překonané krize - takový krátkodobý vedlejší vztah unese. Člověk ale musí mít sílu se takového vztahu zase rychle vzdát, jakmile se k němu připoutá, tak se může snadno ocitnout na vedlejší koleji. Ale musí se vzdát s úctou a vyrovnat pohledávky! A také se nemůže vrátit jen tak, musí za odchod, byť vnitřní, svého partnera nějak odškodnit! Prostě pro něj udělat něco dobrého. Ovšem také je třeba připomenout, že když máte na chvíli jiného sexuálního partnera, tak vnitřně, na tu dobu, původní vztah je přerušený, jste vzdáleni. Mnoho lidí se toho bojí, takže je všechno tajné a napovrch dělají v obou vztazích to stejné v domnění, že se nic nepozná. Takoví ztrácejí všechno. Pamatujte, že s láskou harmonizuje jenom otevřenost a pravdivost. Kolikkrát slyším, "nechci ji (své ženě) ubližovat (pravdou o další ženě)" - "Pak ubližuješ o to víc (lhaním)." Je moje odpověď. Ženu nikdy nemůžete obelhat, žena vždy ví. Muže můžete obelhat, ale jen za cenu, že nakonec jste sami obelhaní.
Tady musím napsat, že pokud máte tajný vedlější vztah a nakonec se rozhodnete do něho přejít, ztrácíte oba. Omluva, ukončení jednoho a začátek druhého, tak teče láska. Pokud se nový vztah - a většinou to tak je - takto nepodaří, musí to být aspoň otevřené a pravdivé. Pak máte šanci jedině tehdy, když opouštěný partner dostane veškerou úctu i odškodnění. Protože jedině, když se přestane zlobit, máte s novým partnerem šanci. A přestane se zlobit jen tehdy, jestliže od vás cítí úctu a pokornou omluvu! A to vyžaduje čas a to zase musí unést ten třetí. Třetí vás musí vztít i s tím předchozím, jinak se láska vytratí. Má vás jen proto, že někdo před ním vás ztratil a tomu musí vzdát úctu, dík i omluvu, pokud přišel příliš brzy. Samozřejmě, většinou se nový partner cítí lepším a my ho v tom podporujeme, takže, velmi brzy, "nashledanou lásko". Nikdo není lepší, je pouze stejně a jinak obyčejně dobrý. Pokud je "úžasný" a "nejlepší ze všech", tak jste ho ještě nespatřili a chodíte s vlastní iluzí.
It´s not so easy a kdo se nevyzná...toho život postupně vyučí...
Láska se může vyvíjet pouze v rámci řádu a kdo přišel dřív má přední místo v srdci. Takže, jenom když poděkujete a uznáte všechny předchozí partnery své i vašeho partnera, bude vaše láska o to větší, ačkoli místa v srdci dostanete méně. Jste prostě poslední v řadě a to musíte uznat. Kdo se i tak chce prodrat na první místo, nebude mít nic.
Je to jen střípek partnerských otázek, avšak alespoň tolik a příště ještě něco málo víc. Mnoho štěstí a odvahy na cestě!

Partnerské konstelace II

5. března 2013 v 19:04 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
Budeme se nyní trošku dál partnerstvím zabývat. Řekli jsme si už, že to na čem partnerství závisí, je vzájemná výměna dobrého i zlého. Když už si vyměňujeme převážně to zlé, vztah je dále posilován, ale nikdo není šťastný. Partnerství a vztahy obecně končí jenom, když je výměna téměř nulová. Zásadní chybou pak je, že si neuvědomujeme, že partner, ať je jeho chování jakékoliv, nám svou přítomností přináší energii opačného pohlaví a my se cítíme něčím vyplněni. On nás vyživuje a my jeho, ať je náš vztah jakýkoliv. My to přehlížíme, protože se příliš soustředíme na to, co nám udělal anebo neudělal, samozřejmě z našeho pohledu; a soustředíme se především na naše potřeby! Vracíme se tak do našeho dětství a bráníme dospívání. Když si však dokážeme všimnout prostého faktu, že zde je a naše vědomí potřebuje, aby byl, můžeme to vyjádřit bez toho, abychom mu brali zodpovědnost za jeho činy. To je ona léčivá věta: "Děkuji ti, že jsi se mnou zůstal." Anebo, "vážím si toho, že jsi se mnou jako muž, žena." Protože, jestliže se nedovedu rozejít anebo nechci, musím si přece vážit toho, že mohu být s partnerem. Tato věta ihned obrací negativní výměnu. konečně jsme ochotni uznat to základní, co v partnerovi máme.
To, co je největším darem a největší výměnou je sexualita. Dokážeme opravdu poděkovat za partnerovu touhu a ochotu uspokojovat naši touhu? Jak se cítíme, když je naše sexuální potřeba přijímána s úctou?! Když žena dokáže projevit vděčnost a úctu k mužově sexualitě, bude ji muž nosit na rukou. Když muž dokáže projevit úctu a vděčnost k ženině potřebě doteků a verbálního sdílení, bude ho žena nosit na rukou!
Konečně začínáme s úctou a s ní se všechno mění, s opravdovou úctou a vděčností. Obojí vede k lásce. Vidíte, jak se tomu ego brání? Ego zmírá v lásce, proto potřebuje boj...
Co dále však v partnerství zůstává, je podvědomý boj. Dávný boj mezi muži a ženami. Muži kdysi mnoho ženám ubližovali. Z toho lze usoudit, že také ženy mužům ubližovaly, ale více skrytě (například mu podstrčily cizí dítě anebo synovi neřekly, kdo je otec). A jelikož je násilí vždy vyrovnáno, ubližují v jiné rovině ženy mužům i dnes. Muž, když se neovládne, ženu fyzicky napadá. Žena, když se neovládna, muže psychicky napadá. A jelikož je muž navenek silný, uvnitř je samozřejmě slabý a žena naopak. Tedy citové zranění vnímá skoro jako pokus o fyzickou likvidaci. "Nejsi žádný chlap!". To je pro muže rána jako z děla. Zatímco, "nejsi žádná žena", se ženy příliš, alespoň to tak vnímám, nedotýká. Ale stačí, že si muž nevšímá, jak je jeho žena hezká a neocení to, aby se žena cítile skoro mrtvá. O co tady jde? Že naši předkové v nás, spolu bojují (muži s ženami), je to podvědomý program a je nesmírně těžké jej v zárodku odhalit. Z času na čas cítíme doslova nenávist (našich předků) k svému partnerovi, aniž by zrovna cokoliv udělal. Tady je třeba ihned se otočit k předkům a v myšlence jim sdělit, to jest sdělit svému podvědomí: "Ctím vás, dávám vám všechen svůj respekt a ctím vaši dávnou bolest." Tohle uvolňuje vnitřní napětí. Pak se musím partnerovi dívat do očí, abych jej jasně viděl a eliminoval projekci, která mu nepatří a vám také ne! A vědomě dýchat. A když se nejvíce zlobím, mohu říci: "Teď se ještě zlobím, ale ctím tě.Nepatří to ve skutečnosti tobě" A poklonit se mu. Tohle rozpouští i zbytek negace a najednou vidíme, že to byla jen podvědomá hra, že jsme najednou byli jakoby nějakou silou napadeni, ona se zmocnila naši energie a emocí a my jsme se cítili rozzlobeni právem, aniž bychom měli adekvátní příčinu, a nyní najednou se tatáž energie proměňuje v lásku, to můžeme cítit. Toto je ale mistrovský přístup, který vyžaduje dlouhou praxi a sebedisciplínu, neboť ego nám bude sakra namlouvat, že se zlobíme právem. Ten pocit z podvědomí je - a je to pocit nějakého předka, kterému bylo partnerem ubližováno - že se zlobíme právem! Tahle chiméra, myslím si, páchá v partnerství nejvíce škody. Každy si pak myslí, že je v právu a ve jménu tohoto práva ubližuje...komu? Sám sobě, sám sobě ničí vztah!
Jak z toho ven? Sdělit: "Uvědomuji si, že ti také ubližuji." Tohle uznání znovu vede k lásce.
No, takže zase jsme zůstali u sebe, že? Nic na toho děsného partnera nemůžeme hodit, to je k zoufání.
A teď se ještě podíváme na naše dětské tendence, které ničí partnerství. Když řekneme, našel jsem toho pravého, který je nejlepší ze všech, tak je to dětské. "Našel jsem někoho, koho budu navždy milovat a on mě." To je dětská touha po splývání s matkou. Dětská touha, aby byl partner k nám "jenom hodný". Vztah může začít, když vidím, že je úplně obyčejný, a takového miluji. Když na mě křičí, miluji ji, protože ona křičí, že mě také miluje. Když očekáváme, že partner vyplní naše přání a vycítí a udělá, co my potřebujeme, je to dětské přání. Když se snažíme partnera převychovat, aniž bychom si všimli, že partner je v souladu s životem, který vychovává nás, je to dětské přání. Protože když se on změní, já už to dělat nemusím. Když se dusím v partnerství, dusím se sám v sobě. Ale mohu říci, "nyní potřebuji víc prostoru pro sebe." Tohle je dospělé. Zatímco nedospělý partner začne s výčitkami, aby se ten druhý sám vzdálil. Představa o dokonalosti je dětská. Představa, že musím najít "toho pravého", abych byl šťastný, je dětská. A představa, že někde existuje nějaký dokonalý partner pro mě, který mě učiní šťastným, je dětská. Klienty zaskočí, když jim sdělím, že ten pravý partner už vedle nich je. Protože tam jednoduše je a konfrontuje je s nimi samými, s jejich vlastním podvědomím, s jejich vlastními negacemi, a proto je ten pravý a jiný být ani nemůže!

Komunikace sama je odrazem schopnosti milovat. Jsem schopný při řešení konfliktů zůstat u sebe anebo sklouzávám do dětských výčitek a obviňování (ty za to můžeš, ty stále chodíš pozdě, ty nic neděláš...)? Říci a začít větu, "ty", je napadení. Partner pak už reaguje jenom na to napadení. "Cítím se odmítaná, když se často vracíš pozdě," "cítím se ponížený, když mě často odmítáš v milování." Tady poskytuji informaci, jak se cítím, bez dětského nároku, že můj požadavek musí být splněný. Ovšem, častější je, "jestli chceš, abych s tebou žil/la, musíš zlepšit tohle, tohle a tohle. Možná, že to partner slíbí, protože se bojí, ale vztah tím skončil, láska umírá. Nadřazenost způsobuje, že láska zalézá hlouběji do našeho vědomí a skrývá se před námi. Partnerství je možné jenom, když vidíme a uznáváme, že jsme si rovni.
Kdy se žena cítí s mužem přijatá a naplněná? Když ji muž naslouchá. Kdy se cítí muž s ženou přijatý a naplněný? Když žena věnuje pozornost (pečuje) jeho vadžrovi (penisu). A v tom oba cítí, že jsou přijímaní, že jsou pro toho druhého dost dobří takoví, jací jsou. A to je základem lásky, tehdy se láska z nitra konečně může vynořit. "Vážím si a přijímám s vděčností tvoje mužství," "a já tvoje ženství, se vším".
Když si díky partnerově zrcadlu jasně uvědomím, jaká je moje osobnost, musím pocítit vděčnost a uznat, že partner je pro mně důležitý přesně takový, jaký je. Pak objevuji lásku a jsem šťastný a taky vděčný partnerovi. Jemu se ulevuje a konečně se se mnou cítí dobře, i když ponožky dále leží na ústředním topení nebo u postele na zemi... Konečně partner cítí, že je pochopen.
Tak to je jenom velmi stručně a rámcově o partnerství a jeho lásce. Když jdou ženy a objeví se muž, který jde s nimi, okamžitě se energie zvedne a obráceně také. Proto doma potřebujeme toho druhého. Už jenom to, že je nositelem opačné energie, stojí za naše uznání. (Tady působí ona věta: "Děkuji, že jsi se mnou zůstal.") A tady se může láska vynořit. Ale jakmile se stále soustředíme na to, s čím nás partner konfrontuje ( v nás samých), v čem je tak "otřesný", nemůžeme si této energetické hry všimnout a láska opět kamsi zalézá...
Partnerství je cesta k mistrovství, je to cesta k sebenalezení a objevení lásky v nás. A mistři ji nalézají. I my jsme těmito probouzejícími se mistry a jednou se jimi nutně staneme. Já se to učím spolu s vámi.


Partnerské konstelace

4. března 2013 v 20:19 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
Na individuálních terapiích si všímám, jak doba přináší závažné partnerské problémy tím, že dcery směřují k otcům a synové k matkám, myšleno vnitřně, energeticky. Prostě klasická rodina, která funguje jenom na povrchu, každý si hledí svého a moc do prostoru druhého nezasahuje, aby nebyly konflikty. Navenek partneři nebo manželé ukazují dobrý vztah, uvnitř je však rozdělení. Jak reagují děti? Okamžitě se syn začne vnitřně posouvat k matce a bojovat s otcem a dcera k otci. Syn pak v osmnácti vypadá na třináct a dcera v patnácti na osmnáct! Navenek pořád nic zvláštního, mají hezký vztah (otec s dcerou, matka se synem), tak co? Terapeutovi však je hned jasné, že se zde překračuje citový práh a je neúprosný, jde tu o jasné zneužití. Rodiče si chybějící citové naplnění vyrovnávají s dětmi a to nesmí! Protože pak se dcera vyplní mužskou energií a syn ženskou. Pořád se nic neděje, dokud nedojde k jejich partnerství (partnerství dospělých dětí), ve kterém začne klasický boj. Zprvu je žena nadšená, že má jemného muže, který ji rozumí, stejně tak muž s mužskou ženou, že s ní může sportovat, jít do hospody atd., ale později začnou bojovat, začnou bojovat o to opačné, co jejich partneři nemají. V muži začne ženě chybět muž a v ženě žena a začnou být proto na sebe zlí, někdy jde to až do velké hrubosti, protože nikdo neví, co mu chybí a co dělá špatně! Nemusí to být vyhrocené, stačí, že jsou spolu nešťastni. Žena s mužskou energií neví, že musí začít u sebe a vnitřně se vracet k ženství a ženský muž to také neví o sobě.
V konstelaci je řešení jednoduché, jakmile klientku postavím k matce, začne se cítit více svá, jde o určitý rituál, kterým se spojí. Když se pak vrátí na své místo ke svému muži a podívá se mu do očí, muž po ní znovu začne toužit, protože přesně tohle mu chybělo. Když se žena začne vracet skrz matku a jedině skrz k matku k ženství, muže to nevědomě začne posouvat k otci. Ale je to dlouhý celoživotní proces, ovšem jen tady, při něm se začne něco v partnerství dít směrem k obnově lásky. Pak musí alespoň jeden z partnerů říci: "Děkuji, že jsi zůstal." Při této větě podvědomý boj končí a může začít láska. Ovšem to bychom museli být schopni dát stranou svoje ego, které se za léta hádek cítí ukřivděné.
Jak vidíme, nemusí se ani partnerství rozvádět, aby syn následoval matku a dcera otce. Protože pokud je manželství rozvedené a matka se zlobí na otce svých dětí, dcera, i když zůstává s matkou, zpravidla následuje otce. Dítě vždy v prvé řadě následuje vyloučeného a haněného rodiče!
Nejnásilnější muži jsou samozřejmě matčini muži. Muži, které vychovávala a hýčkala maminka, to jejich potlačené a zraněné mužství se dere k pomstě na ženách, samozřejmě nevědomě. Protože, jestli je otec takového muže haněný, bez ohledu na to, co dělal, je duše tohoto syna haněna! To si ve své "dobré" víře matky vůbec neuvědomují. Co mohou matky pro své syny udělat nejlepšího? Říci mu: "Jdi za otcem!" Kolikkrát jsem slyšel v terapii, "no, jo, ale on nechce!" Nenechal jsem se vyvést z míry, protože jsem ihned věděl, že je to matka, kdo nechce, vnitřně nechce. A taky jsem jí to vždy sdělil, pak sklopila hlavu a divila se, jak syn (v zastoupení) v konstelaci u otce nabírá sílu a zklidňuje se. Stejně tak u dcery musí se otec držet zpátky. Tedy, samozřejmě si ji všímat a oceňovat ji, ale vracet k matce tím, že dává najevo, že si matky váží a že je pro něho důležitější, než dcera. Což se samozřejmě děje přesně obráceně!
Takže pozor přátelé! Zvláště tehdy, když matka vychovává syna sama, je nebezpečí obrovské! Musíte si najít svého partnera! Jestliže matka dává synovi najevo, že bude radši sama, aby byla vždy pro něj nebo pro děti, pak jim ubližuje. Děti cítí tlak a chybí jim vzor partnerství. Prostě, co může nejlíp maminka (tatínek taky, samozřejmě), která je sama udělat pro děti je, že se bude učit partnerství a nevzdávat to, protože děti budou jednoznačně následovat vzor, který mají rodiče v sobě, i když zůstávají sami!
Žádného partnera podle nějakých kritérií si nevolíme, to je nevědomý názor, přitahujeme si partnera podle podvědomých vzorů, které máme z původní rodiny!
Viz také článek "Princezny a princové", rubrika Rodinné konstelace.
Pozoruji, že dnešní mladé ženy dovedou být velmi úspěšné v profesním životě a prosazují se ve společnosti - to jest, naprosto převzaly mužské vlastnosti - a výsledkem je, že nemohou nalézt toho pravého a nemají fungujíví dlouhodobé partnerství. Ony hledají toho pravého, neboť jsou zvyklé svůj nárok prosadit, takže se rozcházejí dříve, než by na nich mohl život zapracovat směrem k lásce.
Totéž na druhém pólu, ale naopak. Množí se muži, kteří vlají v životě, kteří mají problémy se rozhodovat, osamostatňovat, jsou závislí. Umějí se předvádět před ženami, jako kdysi před maminkou a získat jejich pozornost, ne však vztah, který by šel do hloubky, protože jakmile je začne bolet, utíkají.
Toto je produktem výše uvedeného. Cesta sebeuvědomění a návrat ke svým vlastním kořenům, vlastnímu mužství i ženství je pro ně nebetyčným úkolem.
Pravá žena je totiž ta, která je srdcem plně spojená s matkou a ženám říká: "Jsem jako vy" a pravý muž je ten, který je srdcem plně spojený s otcem a mužům sděluje, "patřím k vám, jsem stejný jako vy". Taková žena se umí oddat lásce bez nároků a takový muž má sílu nést život s ženou a být ji oporou. Žena tedy přináší lásku a muž sílu. Ale to není láska, která se opíjí ve snách a síla, která se kochá svaly. Je to něco prostého a přirozeného, co činí obyčejný život bohatým. Tomu se už dnes mnoho z nás vzdálilo.