Červen 2013

Krize

25. června 2013 v 11:26 | Slunce Arunáčaly |  Rodinné konstelace
V životě procházíme mnoha krizemi, kterým se nedá vyhnout, ač se tomu v něvědomosti bráníme. Proč jsou? Protože jsou zlomem proměny. Jsou okamžikem, kdy máme opustit staré vidění a otevřít oči novému. My se bráníme, bojujeme, nechceme pustit staré, nepotřebné, ale jisté a Duše nám to musí vzít někdy i silou. To, že bojujeme vytváří krizi a bolí.
I když to bolí, každá krize je bránou k vyššímu poznání! Do vyšších pater vědomí. Netřeba však na schodech před bránou trávit veškerý čas, stačí se nadechnou a vejít! Jéé, to je krásné nádvoří... a těšit se z cela nových věcí... Vyžaduje to odvahu, jako na skále odevzdat se přítomnému okamžiku. Hlava už to nestíhá vyřešit, chybí ji zkušenosti, ego je vystrašené, co bude další krok, ale je tu přítomný krok a ten jde. A zase je tu přítomný krok. Ten kupodivu taky jde. A ejhle, ohlédnu se a ... zvládl/la jsem to.

Před bránou na schodech zůstává jen ten, kdo nevykročí. Ten, kdo pořád čeká, že ho někdo nebo něco vyřeší. Ale jak může? Když mé ego, které tam leží, schody, brána, druzí lidé kolem, jsem taky já. Takže čekám jen na to, až to pochopím, zvednu své unavené a ustrašené ego a jdu dál. A ejhle, jak je to jednoduché, jak lehké a krásné, jak přirozené. Nad tolika věcma mohu žasnout, proč jsem to neviděl?

Staré nás však pustí jenom s úctou a uznáním, vždyť to je také částí našeho já, jen pak jsme volní. Když se nepovyšujeme ani neodmítáme to staré, jen ho necháme sláskou jít svou cestou a my jdeme také svou.

Léčivá síla hor

24. června 2013 v 11:33 | Slunce Arunáčaly |  LÉČIVÁ SÍLA HOR
Rozjel jsem projekt "Léčivá síla hor". Prostě to přišlo. Záměr pro tento čas a pro nás. Už první dva dny ukázaly, jakou to má sílu i podporu. Takže další zájemci o sebepoznávání a rozvíjení vnitřních schopností se mohou přidat na tyto semináře v horách.



Ano, přišel mi projekt Léčivá síla hor, je to cesta sebepoznání, kde učitelé jsou hory, skupina a naše Já, prostředkem lezení, meditace a pobyt v horách. Já jsem průvodce. Nabídl jsem to lidem, kteří ke mně jezdí na meditace, semináře, konstelace a zajímají se o sebepoznání a rozvíjení svých vrozených schopností. Takže, pokud se chceš přidat a ještě se neznáme, musel/la bys nejprve přijet k mně na nějaké konzultace, abychom se spojili, poznali jsme, že je to ono, co teď chceš, či potřebuješ a můžeš jezdit s námi. V pátek je poslední nejbližší přípravný výjezd do Višňového u Žiliny, lze se přidat i později, ale už v červenci chceme společně na tři dny do Tater a musím vidět a vědět dopředu, kdo na co má. Jdeme po ose, Višňové, Tatry, Alpy a zase zpět na slovenské skalnaté hory.

Hned první výjezdy ukázaly, že i lidé se strachy, závratěmi apod se při správném postoji a soustředění odvážili věcí, které by je ani nenapadly. Zážitky měly ohromné, stejně jako my všichni ostatní. Zakončili jsme akce satsangem u Mirka ("Godbay koučink", facebook, Mirko Hruška), který září probuzené vědomí. A zhlédli divadlo skalních lezeckých mistrů ve staré mnišské jeskyni. Jsou to všechno neuvěřitelné zážitky a je to vše v nás.


Během pár dnů se vytvořila skupina dvaceti lidí. V pátek proběhne třetí výcvik ve Višňovém u Žiliny.

Viz úvodní osobní pozvánka:
Rád bych nabídl vytvoření skupiny, která by se věnovala pobytu v horách a rekreačnímu lezení v horách, tj. ferraty a výstupy sestupovkama v Tatrách. K tomu samozřejmě Cesta sebepoznání, kterou hory učí a já bych k tomu jen jemně poukazoval. Společné meditace jsou samozřejmostí, neboť hory jsou osvícené bytosti a jejich energie ihned zklidňuje a rozšiřuje a čistí naše vědomí.
Mohly by se vytvořit i dvě skupinky, jedna, která by se zabývala lezením v horách trochu extrémněji, tj. těm ferratám a štítům a druhá, která by se věnovala pobytu v horách turisticky a byl by to takový seminář sebepoznání v horách.
O nějaké zevní věci, jako dojít jen na chatu a dát si tam pivo nemám zájem. Spíš odpoutávání od smyslů, abyste byli schopni alespoň v té vysoké energii hor zachytávat to, co je uvnitř, jemnou blaženost a mír vlastního bytí, se kterou se takové to ukojování smyslů sladkostmi a zevními radostmi nedá vůbec srovnávat. Ty smysly tam mohou být, to je v pořádku, ale až jako přídavek ke království nebeskému, jak to říkal Ježíš: "Poznejte království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno."
Takže se musí trošku i zkousnout v těch horách, ne jen pohodlně chodit po vyšlapaných cestičkách, také spát venku na karimatce atd... Jak říká Janička: "Dostanete zabrat."

Ale začali bychom výcvikem a setkáním ve Višňovém u Žiliny, kde bychom si přelezli dvě ferratky, vidělo by se, jak na tom jste, něco bychom si o tom řekli, posdíleli, vylezli i něco na skále. Protože jde právě o to setkání se strachem, třeba panikou, která spoutává, vším, co tam je v tom podvědomí a zážitek pomocí lezení ve stěně a instrukcí, jak tím lze krásně procházet a proměňovat na čistou energii. Také se budem učit komunikovat s tou skálou, horou a tak dále, učit se vnímat, že vše je živé, vše jsou živé bytosti, i naše tělo, lano, karabiny atd. Podle času, ale myslím zcela jistě, bychom na závěr jako zlatý hřeb navštívili přítele Miroslava, který má již bohaté zkušenosti z cesty sebepoznání, což je vždy velmi inspirativní setkání.
Jezdí se v 9h od nás z Oldřichovic. Cena 300 Kč i s půjčením výbavy. Učíme se i vázat uzly, slaňovat atd.
Nejlépe v týdnu, pokud by byli aspoň 4 lidi, tak i nějaký víkendový den. Tady by se už vše domluvilo. Protože pokračování bude v Tatrách.


Takže tolik první i druhé informace!

Zájemci pište a hlaste se!
Om Tat Sat Om
Rosta

První výprava a seminář v Tatrách připravujeme na 12 až 14 červenec, cena asi 600 Kč. Tichá dolina, Svinica a Orla perč, dolina 5 ples Polských, Temnosmrečanská dolina ...

Letní satsang s Gaiou

24. června 2013 v 10:47
Zdravím všechny džňániny!
(sebepoznávající se lidi) a přátelé džňány (cesty sebepoznání, obejvování svého Já)!
Gaiovi se u nás tak zalíbilo, že přijede v létě 21. července a
satsang s Gaiou bude v Přístavu dětství v Třinci, v úterý, 23.7. 17,30h-20,30h
.
Cena 350 Kč jako vždy.
22.7. po celý den a 23.7. do 16h je čas pro osobní konzultace, esenciální léčení a individuální setkání s Gaiou u nás v Arunáčale, v Oldřichovicích 522.


Je tu ještě možnost podle vašeho zájmu, že by byl satsang i vpondělí 22.7. u nás na zahradě.
Takže prosím, posílejte přihlášky na konkrétní den, či dny i případný zájem o osobní setkání a návrh času pro vaše osobní setkání.
Posílám všem léčivou sílu hor, které jsme teď mnozí po prvních dvou společných dnech v horách plní!
Rostislav

--
Rostislav Tomanec
Slunce Arunáčaly
http://arunacala.blog.cz
M: 736 205 756


Ticho jabloní

11. června 2013 v 14:30 | Slunce Arunáčaly |  Meditace
Nedělní večer stojím na zahradě, dívám se za rudnoucím sluncem a poslouchám ptačí koncert. Najednou mě zavolají jabloně. Cítím to jasně a vstoupím pod korunu první z nich. A najednou to vidím, vidím Ticho, doslova vidím to Ticho, neumím to popsat, ale jasně to vnímám celým svým vědomím. Pak se přesunu pod další a další jabloň a stále totéž, nepopsatelně nádherné Ticho, TO. Podívám se na švestku, ale cítím, že mě nevolá, tak jdu pod další jabloň. A zase to samé, silně prožívané To. Jdu pro Janičku, ale nechce se jí už ven, směje se mi, nevěří, že to taky "uvidí". Prosím ji na kolenou, na minutku. Tak jo. Okamžitě na ni vidím, že se něco děje. Ani se nepohne a nechce domů. Stojí, usmívá se a dál nehybně stojí, vidí to Ticho.
Kdysi jsem pár let pod těmi jabloněmi sedával na matraci a meditoval, ale nebude to tím, spíš mě už tehdy nevědomě přitahovaly tyto stromy. Sedával jsem opřený o jejich kmen a vstupoval do svého nitra. Nyní už to tak nedělám, ale často pod některou z nich v tichu postojím...

Bohatství a dluhy

11. června 2013 v 14:13 | Slunce Arunáčaly |  Rodinné konstelace
Víc a víc lidí žije na dluh a duchovně orientované (dezorientované) nevyjímaje. Proto tady píšu něco na toto téma:

Předně, dlužit nepotřebujete, vše je s vámi v jednotě a dostáváte a dostanete vše, co potřebujete ke štěstí, pokud zůstáváte otevřeni, v klidu mysli a ve stavu přijetí.
Dlužit znamená, chtít od života víc brát než dávat
Lidé se tím hodně zamotávají do utrpení - stressu, napětí, neklidu, špatných pocitů... Jsou vyjímečně situace, kdy vás k tomu vede Duše - jako stavba něčeho pro Celek, ale pak cítíte, klid i důvěru.
Například kontokorenty. Na to se fakt chytí jen nevědomý člověk: okamžitě má potěšení a bez práce. Protože to je tak snadné, necítíte váhu těch peněz a velmi rychle je pustíte, pak si ovšem stále nesete nepříjemné břímě splátek, ale finančně jste zase tam, kde jste byli, jen se závazkem, dluhem, jste uvázáni. Je snadné to otočit, z každých získaných peněz si něco odložit, a pak mít opravdu radost z toho, co si koupíte a jste stále volní. Ten, kdo říká, že nemá z čeho si odložit, ten je příliš připoután ke svým smyslům, představám a touhám, ten nebude mít nikdy dost. Občas se zde objeví movití podnikatelé a vidím, že řeší to samé - peníze, mají taky dluhy, protože už to jinak ani nedokážou. Čest vyjímkám.
Bohatý je ten, kdo vždy dovede snížit své potřeby tak, že mu vždy peníze zůstávají. To je klíčová cesta k bohatství, mít vždy nižší potřeby než příjmy.
Ten pocit svobody a možností je nenahraditelný a jako zázrakem pak peníze o to více přicházejí!
Často slyším, "já bych dokázal, ale děti potřebují..." Řeším zde konstelace, kdy se děti odvracejí od rodičů, kteří si myslí, že pro ně udělali všechno - zajistili, aby měli vše materiální... Děti ale potřebují něco jiného!!! Pozornost a podporu v tom, jaké jsou a volnost a prostor k svému vlastnímu rozvoji, tak jak chtějí a potřebují. A častý pobyt v přírodě! Především tohle u jmenovaných rodičů nemají, neboť rodiče nemají čas pro neustálé vydělávání peněz, za druhé, děti nemají prostor, protože rodiče "vědí", co je pro ně nejlepší - striktní, omezující pravidla ničí dětskou duši - musíš jíst pětkrát denně, nehrej si s tímhle, nechoď tam, nelez tam, spadneš atd... Strachy, strachy, strachy rodičů je omezují. Všechno je pro ně nebezpečné a raději je nikam moc nepouští.


Když si lidé takhle půjčují, stále žijí v napětí a znovu to řeší krédem: "užít si", "dopřát si" a znovu nakupují věci a platí za prchavé smyslové zážitky. Na chvíli zažít euforii. Taková cesta vede opravdu do vězení a většina lidí si to ani neuvědomuje. Cesta ven je sebedisciplína a rozvoj a prostor pro své vnitřní schopnosti, pak najednou člověk poznává, co to je si opravdu užívat, když jste volní alespoň z nejhrubších závislostí a potřeb!

Na co nemáte, to opravdu teď NEPOTŘEBUJETE!

To budiž vašim heslem. Učit se vnímat přítomnost takovou, jaká je a ničeho se nechtít zbavit, nic nevytlačovat, pak se radost vynořuje přímo z nitra. A taky se najednou objeví nečekaná radostná událost. To je bohatství! Je třeba jen se naučit vnímat, naučit se všimnout si toho, co teď je. To je krása! A klid! A včas platit účty i v životě. Někdo zůstává v neuzavřeném vztahu, však to čas vyřeší, teď si užiji s někým novým, uvidíme, jestli bude ten pravý. Život pak vystavuje účty. Nebo odkládáme stále nějakou práci anebo se nedovedeme odpoutat od práce, i když už jsou naše pocity dlouho jiné...

Cesta k sobě, k sebepoznání je jediným opravdovým a trvalým řešením, pokud někdo objeví něco jiného, nechť mi to sdělí. Protože jedině na této cestě prožíváte své vlastní bohatství za všemi smyslovými podněty a jste volní, strach mizí, "musím" mizí, "mám povinnost" mizí, dokonce i "chci" mizí a přichází volná a svobodná radost ze všeho, co je. A jaké povzbuzení, ona přichází, i když ještě nejsme pevně zakotveni v sebepoznání, ale jdeme jasně touto cestou. Pak k nám přicházejí vztahy, věci, zážitky, ale bez lpění a toužení.

Ale musí člověk vyrovnávat účty a učit se žít v rovnováze a v klidu bez honby za něčím! Jsem spokojen, santóšam, budiž každodenní mantrou. Klid mysli a všímání si vědomí samotného za všemi věcmi, to jest prostoru v nás i kolem nás, ve kterém se vše odehrává, je neodmyslitelnou podmínkou, aby Přítomnost vyjevila svou plnost i krásu! Dívat se na přirozenost, přírodu. Protože na co se dívám, tím se i stávám! Však víte, co se stává, když se člověk dívá stále jen na své starosti!

Sókratovo "sófrosyné", uměřenost, střídmost, v jídle, pití, aktivitách, sexu... k tomu vede.

Extatický večer s Naropou

5. června 2013 v 10:37 | Slunce Arunáčaly |  NAROPA
Jak je dobré navštívit různé satsangy, protože každý probuzený inspiruje jinak. Jedno zůstává vždy stejné, vědomí já je vedeno zpátky do středu, do svého domova, ale každý oživuje trošku jiné pochopení a vyzařuje a nabijí nás zase trošku jinou energií. Jeho vhled byl obdivuhodný, když se na člověka podíval, hleděl na něj z ohromné hloubky a bylo vidět, že zří. Kolikrát neodpověděl přímo k otázce, ale na tázajícím bylo vidět, že přitom přesně zasáhl cíl.Bylo v tom mnoho živosti a energie a velmi silné sdílení. Krátký záznam z úvodního zpěvu manter můžete zhlédnout na Kubově nahrávce zde:
http://youtu.be/NtC8tZ36h5E.Také brzy doplním fotky od Kuby.



Hodně se mluvilo o strachu ze smrti, který vždy pociťujeme, když se považujeme za osobu a nezbytnosti rozpustit toto omezující vědomí. První je uvědomit si, že jsme ve vězení. Znamená to otevřít se naplno životnímu proudu v nás a nic nezadržovat, i když to je nesmírně těžké, protože člověk musí mít velikou odvahu jít proti hlavnímu myšlenkovému proudu společnosti. Jeho intenzivní životnost v přítomnosti se obtiskovala do nás a bylo stále snazší rozumět přímo srdcem. A o to Naropovi jde především, zavést nás do srdce a spojit nás s ním. Jedině v rozpuštění malého já se žije beze strachu přítomným okamžikem, kdy člověk neví, co bude za chvíli, a plně žije to, co je teď. Bez programu, strachu, představ, jen v jednotě s celkem, totalitou a v jednání, které vyplývá z aktuální potřeby tohoto celku, totality (žádné, potřebuji někomu pomáhat). Naropa je v každém okamžiku naplněn sám sebou a nepotřebuje žádnou odezvu, aby cítil plnost vděčnosti sám ze sebe. Je to téměř něco nepochopitelného pro běžného člověka. Proto hovořil, otevřít se a vyjadřovat sám sebe. Sexualitu, myšlenky, emoce, tím se v nás vytvoří prostor klidu a my můžeme pátrat, všímat si, kdo jsme. Když člověk v sobě všechno zadržuje, tak je toho plný a není schopen vnímat spojení se svým okolím, přírodou, láskou. Otevřít se, otevřít, nic nezadržovat a životní síla začne proudit a plnit člověka hojností. Proto taky nelze pěstovat a udržovat sebedůležitost a vážnost sebe jako osobnosti a neuvažovat o chybách, protože právě v nich se projevuje dokonalost a jedinečnost. Jinak se z vězení, do kterého jsme se vmysleli, nevymotáme. Zpívat, tančit, sportovat, rozhýbat tu energii a vše, co je v nás strnulé, abychom mohli vstoupit do přítomnosti, do klidu, do meditace, která je vstupem do přítomnosti. "Když jdu, tak jsem plně v té chůzi, naprosto tou chůzí, ne v tom cíli, kam jdu," říká přibližně Naropa.

Taky něco o pomáhání. Dotaz byl, že se jí energie nevrací a někdy se zlobí, že nebyla vděčnost z druhé strany, atd..., však to známe. Z hlediska terapie pro nás, kteří jsme ještě zapleteni i do osobnosti, bych odpověděl, hlídat si vyrovnávání energie, ať nedochází k neurózám. Tj., cítím, že je to vyrovnáno anebo něco požaduji zpět za mou službu? Pak si o to musím říci, to je asertivita, nehrát si na Ježíše, prostě to tak cítím, tak se vyjadřuji a jsem pak v rovnováze. Když cítím, že se mi to vrací v radosti anebo prostě cítím, že je to vyrovnáno, aniž bych něco požadoval zpět, pak ok, mohu to pro někoho udělat tzv. zadarmo. Naropa odpověděl ze svého stavu, kdy tam osobní já už nefiguruje. "Neděláš to pro nikoho, ani pro sebe, ani pro druhé. Například vytíráš podlahu. Stáváš se úplně tím mytím, tím aktem, vytíráním a naplňuješ se ze sebe sama, nemáš pak žáden pocit, že něco děláš, pro někoho to děláš apod. Tak jako, když Joy zpívala mantru, ona se úplně stává tím zpěvem..." To je karma jóga. Eduard Tomáš o tom říká, že je to jedna z nejtěžších jóg a Míla v jedné promluvě dodává, že by na to neměla, já také ne...

Vidím, že se to moc nedá přepsat, tu jedinečnou elektrizující atmosféru se dá přenést jen ze srdce do srdce. Že třeba čtete tyto řádky, ale především vnímáte ten proud, na který se čtením ladíte, a který vyvěrá ve vašem vědomí. Dynamika celého večera byla zase úplně jiná než s Gaiou nebo Marcelkou, ale ne lepší, a ten, kdo to dokáže pojmout, absorbovat, se nesmírně obohatí a celé sebepoznání se mu postupně poskládá jako puzzle. Avšak ne bez vlastní práce. "Nestačí, že o tom přemýšlíš, důležité je, co proto děláš!" Naropa.

Na Naropovi je vidět že přichází z Tibetu, hor, z předchozích inkarnací. Je tulku (a najděte si, co to znamená..:-) ) Jeho bohatost zkušeností a pochopení života z něho přímo vyvěrá. Nyní je Holanďan a žije s italskou manželkou v Holandsku s dvěma syny 14 a 18 let. V České republice je potřetí. Všiml si, že lidé tady jsou moc zavřeni, moc strnulí, málo vyjadřují a projevují sama sebe. Možná i proto tady máme málo slunce. Ale jak já říkám, i když okolo je málo slunce, když my jej vpustíme dovnitř sebe sama, slunce přijde na obloze za náma.


Transformovat ty "zauzlené" energie, které se v nás objevují, neutíkat, nevyhýbat se jim. Tzn. být s tím, co právě teď v nás je, například nějaké napětí, hněv nebo smutek, protože s radostí člověk klidně rád zůstane. Možná, že přitom sice ta emoce vzroste, protože ji najednou dáváme plnou pozornost, plnou energii, ale když se podíváme hlouběji, když do ní vstoupíme hlouběji, začne se rozpouštět, to je transformace, proměna. Je důležité umět zůstat se vším, co se v nás objevuje, abychom se stali nakonec volnými.

V Přístavu dětství bylo opět nabito, vládla úžasná energie sblížení. Přišlo čtyřicet lidí i s Naropovým doprovodem a organizátory. Avšak přesto mnoho a mnoho duchovně hledajících z blízkého okolí zůstává takovému poselství zavřeno. Strach opustit jistoty, strach z toho, co pak budu, když se odevzdám životu, otevřu dveře svým pocitům, lásce, vzdám se identity, představ, že jsem osoba, kým pak budu?, strach ze sebezničení stále převládá i v duchovních kruzích silně. Jak říkával dědeček Eduard, je to cesta pro orly, však víte sami, co vás to stojí...všechno...,ale kdo by měnil za tu volnost, bohatství a krásu byť jen střípku sebepoznání. Ale nevyvyšovat se, necítit se lepšími, protože jsme všichni stejně krásně obyčejní. "Bojíme se nejen smrti, ale i života, bojíme se opustit komfort bezpečné zóny, kterou nám ego zaručuje, i když za to platíme neuvěřitelnou daň." Naropa přibližně. Jo, jo, lidé už nechtějí trpět, to je vidět za konzumem i v duchovnosti, a proto trpí stále dál i víc... "Bolest je bránou do prostoru skutečného Já." Naropa. (Jak podobné s přítelem Miroslavem šumavským: "Kdo nedovede cítit bolest, nemůže poznat lásku.")

A pecka na závěr. S Naropou zarezonovala poznámka o probuzené ženě v blízkých horách, sám z toho byl překvapený, protože v něm nežijí oosobní touhy a myšlenky. Okamžitě nadšeně přitakal, že se tam s námi příště vydá.
Takže závěrem jenom radost ze společného sdílení a skutečnosti, že se můžeme přímo fyzicky setkávat s lidmi jako je Marcelka, Gaia, Naropa ... a my všichni.

Noc s Marcelkou

4. června 2013 v 9:20 | Slunce Arunáčaly |  Marcelka
Začnu tentokrát od konce: Sedět v chaloupce, cítit to Ticho v odcházejícím dni a hledět na velikou obrazovku u kamen, kde běží nekonečný seriál "Smrkové špičky a věčně proměnlivá obloha" je stejně napínavý a strhující ve dvanácti lidech jako kdysi ve třech. Hluboké ztišení, nějaká rezonující informace, příběh a spontánní smích.Hluboký spánek, kdy všichni jsou tak uvnitřněni, že není slyšet ani chrapot.



Je neuvěřitelné, jak je v pět ráno slunce na horách vysoko. Obloha je opět tak spektakulární, podivuhodná, jak jenom příroda umí namalovat. Pronikavé slunce, mraky, vysoké hory v dálce a stíny lesů vytvářejí barevné hloubky, jaké nelze vidět v jinou část dne. Procházka doprovázená zvučným ptačím koncertem v mokré trávě ve vysokých gumákách působí samovolně na duši. Jak říkala Marcelka, choditr do přírody co nejvíc, byť jen do parku ve městě. Příroda to Vědomí žije a člověk se v ní snadno naladí, sjednotí, nemusí nic dělat, jen vnímat, neposlouchat myšlenky, jen vidět, slyšet, vonět, hmatat a třeba i chutnat. Objevil jsem, že řebříček válený v puse a žvýkaný, krásně vyčistí zuby i bez kartáčku a taky sníst, včetně špiček jehličnatých větví, pozdních pampelišek, ranné mateřídoušky atd. Odměnou za odhodlání vysoukat se ze spacáku bylo nejen tohle divadlo ranní přírody, nýbež také setkání s jeleny. Je až překvapující, jak je to velké majestátní zvíře.
Dlouhé objetí s Marcelkou a odjezd přes údolí pod Velký Rozsutec. Sedět na travnatých terasách pod skalami, hledět na panoramata hor a cítit v sobě ten blažený prostor svého Já, oživený dalším setkáním s Marcelkou a pestrou skupinou až padesáti uklidněných a otevřených lidí (!), bylo takovou nádhernou odměnou za odvahu vydat se vytrvale na cestu do vlastního nitra.
A zase až jsme odpoledne zabouchli dveře auta, liják...
Jinak se to celou dobu u Marcelky drželo...

Stoh a hřeben Chlebu v Malé Fatře z terasy Velkého Rozsutce
A co u ní, v chaloupce i na louce?
Témata: Temná noc duše.
Když se objeví záblesky Vědomí, sebepoznání, tak je to ještě v dualitě. Osobnost, ego a Vědomí nebo-li duše. Takže se často objeví poté i protipól - temnota. Nastřádaná negativní energie v podvědomí. Stále ale zůstává přítomnost jako stejná, jen zážitek je jiný, najednou se to krásné, míruplné a blažené ztratí. Když to člověk přijme a nebojuje s tím, nesnaží se vytlačit nepříjemné pocity beznaděje, které tuto temnotu provázejí, vše se brzy urovná. Problém nastane, když z toho chce ale člověk utéci a zase to vytěsnit, pak to může trvat léta.
Něco jiného je "temná noc mysli", kdy člověk zažívá deprese a pocit marnosti ze své práce, života, společnosti. Je to známka, že se uvnitř chce vyklubat něco nového, že něco vnitřního chce člověka popostrčit dovnitř, k jinému vnímání sebe i světa.

Touha pomáhat.
Za touhou pomáhat seskrývá často obraz, jak by věci měly být správně, či lépe, takže dochází skrytému násilí nebo manipulaci. "Já ti pomůžu, ale budeš dělat, co ti říkám..." A zpravidla vždy je v pozadí neschopnost pomoci sám v sobě. Nevydržím se svými pocity, a když pomáhám, cítím se lépe. Pomoci, když jsme požádáni a CÍTÍME TO, to je něco jiného. Pak se ovšem i my cítíme jako obdarováni, ti, kterým bylo pomoženo. Pak se tzv. pomoc prostě skrze nás děje.
Jeden přítel uvedl krásný vtipný příklad: "Otec radí synovi: Musíš pomáhat druhým. Syn se ptá: No, jo, ale kdo pomůže mně? - No přece ti druzí. - Tak já to zkrátím. ...

Příběh o tlaku na partnera.
"Musíš zapojit myčku, stále si to neudělal. Zase ležíš a nic neděláš. Kdy vymaluješ?" - Nakonec na stole ležel lístek: "Chci se rozvést, chci svobodu."
Když je však partner přijímán takový jaký je s láskou a vděčností, vždyť přece s námi žije, pak to pro nás i pro sebe také rád udělá, ale potřebuje také vycítit svůj čas. Ale udělá, neudělá, je to jedno. Je třeba si jasně uvědomit, co vlastně potřebuji, vymalovat anebo partnera a lásku?


Bylo zde na padesát lidí, pomalu se energie a mysli slaďovali a ten výsledek odpoledne a večer stojí zato prožít... Inspirace, obohacení, smíření

Nerad o tom píšu, za chvíli tu bude jezdit dvě stě lidí, ale možná že řeknu, stojí to za to, je to nádherné obohacení, prožívat sblížení, mír a sjednocení s tolika různými osudy.

A je nádherné pozorovat, jak se lidé pod vlivem těchto setkání mění. Pozoruji to v jejich očích. A s nimi se měním i já a další lidé. Nebo, jak někdo trefně podotkl, svlékáme kabáty! Svlékejme se dál, nahota je tak příjemná a milující.

Připojuji jeden z mnoha ohlasů na setkání s Marcelkou:
Chtěla jsem moc poděkovat za sobotní den.......Pokud budeš s Marcelkou, děkuji mnohokrát i jí a všem, co tam se mnou byli......Každá další slova by už byly jen bláboly proti tomu, co cítím......

Přeji krásné dny

Lenka ze Studénky