Duben 2014

Komfortní zóna

23. dubna 2014 v 14:02 | Slunce Arunáčaly |  Cesta poznání
O KOMFORTNÍ ZÓNĚ a hlídači hranic, tzv. SUPEREGU.

KOMFORTNÍ ZÓNU si automaticky vytváříme jako vyšlapané chodníčky ve svých životech, ustálené NÁZORY a PŘESVĚDČENÍ, stálý okruh známých... a překročení hranic nám dává psychické facky, někdy dost silné, podle toho, jak přísná byla v naší rodině pravidla.

Uvnitř komfortní zóny DUŠE ZMÍRÁ, je klid, jistota, ale taky žádné nadšení, žádná velká radost, to SUPEREGO, vnitřní kritik, automatický vnitřní hlídač našich hranic, nemá rád, neboť to ohrožuje naše EGO, domnělé jistoty a vyvolává pocit ohrožení.
Kontrolor "SE" se hlásí, když chceme udělat něco nového, nezvyklého, když chceme udělat změnu, ale taky když uděláme "chybu" (podle našeho přesvědčení). Když se třeba chceme rozvést nebo rozejít nebo začít novou práci nebo odjet někam, kde se ostatní bojí odjet... Skutečný, bohatý i nadšený život ovšem začíná ZA HRANICEMI KOMFORTNÍ ZÓNY, když děláme kroky, které pro naše EGO NEJSOU POHODLNÉ, tehdy objevujeme svou vnitřní sílu, ENERGII i vnitřní radost.

Pro svobodného to může být krok do vztahu, rodiny, manželství, a pro ženatého třeba odjet někam sám anebo se rozvést. Člověku je mentálně dobře v komfortní zóně, i když to třeba znamená neustále trpět, protože neztrácí jistotu, že to tak bude i zítra, a že ho nepotká nic horšího. Proto lidé neradi dělají nové kroky, byť by je vyvedli z utrpení. Co když to bude za hranicemi ještě horší, co když se mi lidé vysmějí, co když se ukáže, že nejsu tak dobrý, co když onemocním, ztratím přátelé, rodinu? Bla, bla, bla, to jsou všechno ty facky a ještě nepříjemnější, kterým se nás snaží Kontrolor (SE) dostat zpět do vyjetých kolejí. Pro někoho, kdo ale celý život cestuje, znamená překročit své hranice například vztah anebo stálá práce, dítě, zodpovědnost...
Duše nás ovšem vede k růstu, což znamená neustále překračovat své osobní hranice, neustále prozkoumávat oblast ZA, a v případě poslechnutí nás odměňuje krásnými vnitřními pocity, a dokonce kolikrát i vnějšími dárky, takže člověk, osobnost získává konečně DŮVĚRU, což je nejsilnější zbraň na SUPEREGO, přestává naslouchat hlasům, které ho uvnitř sráží nebo házejí klacky pod nohy a jde za svým snem.

Každý, kdo vykročí za svými sny, tak se samozřejmě setkává s těžkostmi, ale dostává nakonec vždy veliké dary od života, především lásku, radost, nadšení, ENERGII, sílu, odvahu bořit zavedené zvyky a překračovat strnulé hranice. S SE, Kontrolorem, se nebojuje: "Ou kej, jsem rád, že tě vidím, ale teď chci udělat něco jiného, než chceš ty!" a jdeme v PŘÍTOMNOSTI krok za krokem tam, kam nás srdce táhne. Výsledkem je vždy nové nadšení a radost ze života, ať to dopadá, jak chce, a protože se konečně naplno a od srdce radujem, tak všechno nakonec dopadá "dobře", k další radosti i lásce, nadšení i energii. Neudělat si ovšem i z toho překračování hranic KOMFORTNÍ ZÓNU úniku od závazků a povinností, ale všechno propojovat.
Být otevřený výzvám i novému a taky se nebát zodpovědnosti a neutíkat před závazky. Toto opravdu vede k nadšenému i bohatému životu, jak si sám ověřuji.
Vede to i k prožívání lásky a pocitu štěstí a pocitu, že mě ŽIVOT MILUJE a OBDAROVÁVÁ, k větší DŮVĚŘE, ENERGII i ODVAZE jít dál.


V horách to často prožíváme, když opouštíme vyšlapaný chodník..:-) Což pro každého znamená něco jiného, ale výsledek je týž - větší SEBE - DŮVĚRA, SÍLA, anebo STRACH a STAŽENÍ, když "SE", KRITIKOVI, dáme ve své mysli prostor.

Největší moje překročení hranic bylo jistě vstoupení do vztahu s Janičkou, neboť jsem věděl, že půjdeme až na dřeň, s plnou láskou, neponecháme si žádná otevřená ZADNÍ VRÁTKA, a že to přesto může dopadnout jakkoliv... A přitom se mi žilo tak pohodlně samému, peníze, volný čas, láska, meditace, svoboda, všechno bylo...
Kdybychom si nechali OTEVŘENÁ ZADNÍ VRÁTKA, jak to lidé ZE STRACHU dělají, tak nám tudy LÁSKA UTEČE. Samozřejmě jsme také museli řešit věci v pozadí a neutíkat od nich, jak se to taky běžně dělá a snad stoprocentně ctít ŘÁDY LÁSKY.
Tzn., co stále sděluji, bývalý partner je přede mnou, je třeba mu projevit uznání, tvoje děti jsou přede mnou, respekt k tvému prostoru, jsi i svými rodiči, dokážu je milovat také?... a mnohé další důležité...
V každém dalším okamžiku mohlo být všechno smeteno - při nepozornosti, zaslepenosti zamilováním a lehkovážnosti - ale naopak je nyní všechno hlubší, všeho je víc, i svobody je víc, ačkoli už si neděláme "co chceme", ale uvnitř to je... Ale taky nás to stojí mnohem víc! Nemůžeme si jen ták vlát a snít na vavřínech, vztah v lásce po nás neustále vyžaduje VĚTŠÍ BDĚLOST i SEBEDISCIPLÍNU i sílu čelit překážkám, ale na druhou stranu dává ohromnou podporu, POCIT NAPLNĚNÍ, HLUBOKÉ "ANO"...a to se nedá popsat... A žádné jistoty, jsme manželé, ale necítíme, že tak, spadla klec, už mám vše jisté... Naopak, každý den je novou výzvou, žádá po nás, abychom viděli vše nově, čerstvě a pozorně a přijímali TO JINÉ, co přináší partner - názory, touhy, potřeby ... Tak nějak...:-)

Anebo odjezd sám na týden do Alp, kde jsem věděl, že se nebudu procházet chodníčky. To jsem poslední dva dny před odjezdem skoro nespal, cítil jsem to až fyzicky. Musel jsem si říci: "Tak, teď si jen vyzkouším sbalení.... "Teď se jen projedu do Frýdku - Místku a zpět... A tak zkusím to ještě do Olomouce, nic se nestane, odpoledne se vrátím..." A držet pevně pozornost na tom, co je teď.
A za Olomouci se to uvolnilo a kolem Vídně takový nával štěstí a byl to úžasný, v té době nějdobrodružnější a nejšťastnější výjezd, co jsem udělal! A co se vlastně stalo? Kontrola na hranicích, snaha KONTROLORA dostat mě zpět, a vytrvalou vůlí a soustředěním nakonec průjezd a ocitnutí v poli SVOBODY, BOHATSTVÍ, RADOSTI A NADŠENÍ, takže následovalo i PLNĚNÍ VŠECH PŘÁNÍ.

A stejně se to děje, kdekoliv v životě, PRÁCI, VZTAZÍCH, LÁSCE...

Když jsem jednou dostal nabídku velké zakázky a stál uprostřed veliké haly, kde jezdily jeřáby pod stropem, dole vlaky a nad těmi jeřáby jsem měl natáhnout sítě pod střechou... Normálně to dělal tým lidí. Udělal jsem to sám s pomocníkem. Podlamovala se mi kolena a svíralo hrdlo, ale už jsem věděl, co to je. Řekl jsem si, první krok jsem schopen udělat, dívám se do PŘÍTOMNOSTI, DĚLÁM PRVNÍ KROK a NEVÍM, co bude dál. POZORNOST mám zaměřenou NA CÍL - natáhnout tu síť.
A zase to byla jedna z mých nejkrásnějších výzev a prací, těžká nesmírně první dny i celá první práce, ale vyučil jsem se a další dvě zakázky jsem královsky i snadno vydělával. Život mě to vyučil. Ale stačilo říci "ne", NA TO NEMÁM a nikdy bych tohle nepoznal a svoje schopnosti nerozšířil... Jen těch krásných lidí, co jsem tam poznal, hlavně na ty cikány a jejich barona nezapomenu...:-)

A taky jsem samozřejmě někdy NA HRANICÍCH COUVL, abych si zažil, že už to nechci zažívat...ten pocit, že něco chybí, NENAPLNĚNÍ, i když všechno jde v pohodě...


Gaia v Oldřichovicích, 6.5.

16. dubna 2014 v 14:21 | Slunce Arunáčaly |  GAIA

ESENCE - SebeVědomí, Třinec

Gaia | Přímá zkušenost svobodného bytí ukončuje naše hledání. Poznáváme, že svobodu a volnost máme neustále k dispozici. Přichází prožitek míru, spokojenosti a uvolnění napětí. Spočíváním v tomto stavu dochází k rychlému léčení nervového systému či podvědomých vazeb.
Nádherné bytí s Gaiou, načerpání ohromné vnitřní energie míru a inspirace!
Oldřichovice 522 u Třince, v případě většího zájmu Třinec, Přístav dětství, Lesní 337
6.5. 2014, 17,30h
Nezbyné přihlášky! Viz dole
Oldřichovice 522: Ze směru od Frýdku-Místku, dlouhý sjezd z Nebor, Na Tyrské před Třincem odbočit vpravo směr Tyra a dojet tři kilometry ke kostelu, kde naproti je obchod... Za kostelem doleva a hned zase doleva (po pravé ruce minete velké plastové kontejnery) a dále 200 m rovně. Na velké křižovatce před dvěma stejnými vilami zastavit. Naproti první vile malý domek s červenou střechou...
9.10. 2014, 17,30h
Info a přihlášky: rtomanec@seznam.cz, M: 736205756

Jediný pevný bod ve Vesmíru

16. dubna 2014 v 13:33 | Slunce Arunáčaly |  Cesta poznání
Jediný pevný bod ve Vesmíru

Ze školních lavic gymnázia ve mně nevím proč utkvěla jedna věta. Nevím, zda
ji pronesl Koperník, Bruno, či Galileo. Galileo asi ne, ten byl osvícený...
Ta věta zní: "Ukažte mi jediný pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zeměkoulí!"
V dnešní době rozkvětu informatiky, kdy je člověk denně zavalen mrakem informací a děsivými
zprávami, najednou neví, co má cenu, kde se pohnout, co dělat a je zmaten.
Trápí se často přešlapováním na místě mezi trápením a euforií a duševní díry
se beznadějně snaží zalepit zážitky a věcmi. Ztrácí třeba lásku, partnera
nebo i rodinu (to si myslí, skutečnost to není...). Hledá stále pevný bod, o
který by se opřel. Hledá záři v přítmí svého života.
Ten pevný bod jasně existuje a moudří a šťastní jej znají odpradávna. (A
také na něj poukazují, ale dlouho jsme neposlouchali..). A odpradávna stojí
trochu vděčné námahy jej odhalit. Je ve vás. Jste jím zrozeni a on udržuje
váš život. Když to víte, hledejte ho, hrabejte v sobě svou pozorností a
uspějete. Jakmile jasně vnímáte vnitřní záři lásky a míru, energie a
naplnění, co vás pak může ohrozit?, vystrašit anebo zklamat? Vidíte, že je
to tam pořád, bez ohledu na to, co se děje kolem vás anebo s vámi. No s
vámi... S tělem se něco může dít, s myslí jen potud, pokud jste ztratili
pozornost, ale i tak osobnost ještě žije, takže duševní bolest může přijít.
Ale co jste vy? Kde jste vy? Děje se něco s vámi? Ne, s vámi se přece neděje
nic. Stále uvnitř prožíváte, jak jste prázdní, nádherně bytostně prázdní a
opravdově živí! A to i navzdory jakémukoliv duševnímu stavu, který v mysli
probíhá. Vy si uvědomujete, že jste za tím, že duševní pochody přesahujete,
protože si je uvědomujete. Díky tomu si můžete uvědomit klidný prostor, ve
kterém si je uvědomujete, vy ovšem přesahujete i tento prostor, protože si
jej uvědomujete. Cítíte jaký klid a ticho z vás, odkudsi z hlubiny, vyvěrá?
Jděte po těchto stopách s uklidněnou myslí a s pevně, ale volně, bez napětí
uchopenou pozorností a najdete onen "jediný pevný bod ve vesmíru"! Pak už
zmatení končí, končí nekonečné otázky, které si vaše mysl tvoří, pokládá a
odkládá. Podíváte se do nitra a tam to stále září, tak jakýpak strach a před
čím? Poznáváte, že jste ve škole, ale že ze školy se zase vracíte domů. Tak,
musíme se učit, to jo, aby se nám v těch lavicích života klidněji sedělo,
ale co se jinak děje? Nic, klid a mír. Tak ať se ti lidé navzájem straší
zprávami a strhávají reklamami, vás se to vůbec nemusí týkat. Máte už ve
svém životě jasno. Doslova. Září to ve vás a z vás! Vzdali jste se většiny
povrchních tužeb, odmítli jste naskočit na ten věčný kolotoč, vydělávat
peníze, nakoupit věci a toužit po dalších a stále spěchat a máte najednou
bohatství, po kterém se druzí pachtí na marných cestách. A to bohatství,
které uvnitř září a zevnitř vás obdarovává a znáte jej jen vy, vytváří pro
vás mikrovesmír, ve kterém se cítíte dobře. Poznáváte, že pro každého zde
leží toto bohatství a poznáváte také, jak si jej lidé odpírají, jak si
brání, aby se u nich také objevilo. Dokonce, jak tvrdošijně lpí na svém
utrpení a odmítají ten vnitřní poklad. Takže už vás jejich utrpení přestává
bolet. Poznáváte, že oni většinou chtějí své utrpení, protože jinak by se
setkali se strachem, že najednou nebudou mít nic, ani to utrpení. Že
starosti si drží, aby aspoň něco měli. Protože obrazně řečeno, abyste
objevili a obdrželi poklad, musíte mít prázdné ruce. Být bez představ a
osobních tužeb, pak se to velké odhalí.
Ta poslední překážka je strach, že ztratím i ten obyčejný šedý kamínek svého
ega a co budu pak mít? Budu úplný bezdomovec? No, ten kamínek se vás bude
ještě dlouho držet i potom, ale přijmout fakt, že jej ztratíte, že se jej
vzdáte, je klíčem k bráně, za níž je poklad mentálně ukrytý. A to se nám
nechce, nechceme se vzdávat ubohého kamínku, protože už ani nevěříme, že
nějaký poklad v nás může ležet. A čím budu pak, úplný bezdomovec? Ne, budeš
pak žít jako dřív, a měl-li si hodně peněz, tak je zas budeš mít, ale lépe
se je naučíš využívat. Zato v mysli budeš bezdomovec, prázdný, nepřipoutaný
a svobodný. Ne bez domova, ale bez svazujícího strachu o hmotné věci,
protože už konečně jasně budeš cítit fakt, že Vesmír se stará, že musíš
pustit otěže svého života na to, aby se mohl starat ještě lépe. Že ta
"Supreme power", jejíž záři si v sobě odhalil, nese tvůj život. Že se ti
děje jen to, co děláš anebo jsi kdysi udělal druhým a ne víc a dokonce v tom
bolestivém méně, protože jakmile už je v tobě soucit a vědomí jednoty, tak
jsi postoupil do vyšší třídy a tam už se neučí pomocí akce - reakce, čin -
následek, ale podobenstvím, obrazem, pocitem a pocit tě varuje dříve, než
bys provedl něco, co by ti vážněji ublížilo. Přestáváš ubližovat a jsi
chráněn. Miluješ a jsi milován. Nejistoty a zmatky končí. Začíná nový Život.
Naplněnější, radostnější a klidnější!
Ómmmm Tat sat ómmm


Léčivá síla partnerství II, dozvuky...

8. dubna 2014 v 9:22 | Rostislav |  LÉČIVÁ SÍLA PARTNERSTVÍ
LS Partnerství. Tak ještě dozvuky po semináři...

Co mě dnes napadlo, je trošku opakování...: Že si stále tolik lidí myslí, že lásku můžou nalézt jen s nějakým neobyčejným člověkem a až ho najdou, budou šťastní, nic jim nebude chybět. - "Teď nikam moc nechodím, nemohu ho proto najít..." - to je naprostá iluze o tom, jak věci fungují.
Pokud už nyní nenlézám lásku v sobě, pokud je ve mně pořád více negativních, odmítavých postojů, tak takoví protějšci přicházejí. A nemusím vůbec nikam chodit. A ten, kdo přichází a má zájem mi dává zprávu o mně, ne o sobě, to třeba taky, ale hlavně o mě. A jestliže já ji odmítnu, nechci ji číst, protože by to narušilo můj vlastní obrázek, který o sobě mám - tak pracně jsem si ho vybudoval/la... - tak se v mém životě nic nového na tomto poli nemůže projevit!
Jinými slovy, chci-li jiného partnera, než toho, který přichází, musím jít sakra do sebe a ptát se svého nitra i okolí, jaké postoje, vnímání, myšlení, přesvědčení potřebuji změnit... Kde jsem se zavřel/la lásce, aby na mě nemohla dál pracovat, protože to bolí? Už nechci žádnou bolest!...
Dnes jsem slyšel větu:
Partnerský vztah je nejvyšší forma duchovního rozvoje.
A hádejte u koho... (Weber...)
Tu větu už v různých podobách také sdělují dlouho, no, od té doby, co jsem s Janičkou...
A kdy k tomu rozvoji dochází? Když nejsme zbabělci a nepěstujeme vztahy podle věty: "Chceme si dávat a prožívat jen to nejlepší." Takže radši ani nebudeme bydlet spolu, scházet jen, když je nám dobře... Prostě radši malý anebo žádný růst, jen aby nás už nic nebolelo...
Když máme odvahu a jsme ochotni sdílet svůj stín s partnerem a přijímat také jeho stín a být o tom také autentický, tzn. dokázat mluvit o tom, co se ve mně odehrává.
Např.: "Já teď vůbec nevím, jestli tě ještě miluju." Nebo "potkal/la jsem teď ženu/muže, který/á mi dlouho ležel/a v myšlenkách"... Taková zranitelnost a autenticita v otevřenosti přináší překvapivě naopak hlubší spojení v lásce, příliv lásky, nové pochopení, zatímco tajnosti o takových myšlenkách dávají prostor příběhům v naší hlavě, které tok lásky i inspiraci v nás zavírají...
Jsou však mnohem těžší stíny, které si bojíme přiznat sami sobě, natož partnerovi. A tím si postupně a vytrvale oslabujeme lásku v sobě i ve vztahu, a pak hledáme, jak to napravit anebo, kde bych našel někoho lepšího, nejlíp bez stínu!!! Nebo aspoň s menším stínem, než má partner, můj stín mi tolik nevadí, že, ten znám, ale partnerův...
(V partnerství, kde se od začátku nesdílí "sračky" je to po čase mrtvé, neživé a lidé se marně ptají, jak mají znovu nalézt lásku... Otevřeností, zranitelností, rizikem, že to ten druhý odmítne...)
A co je klíčové pro partnerství? Společná vize, která přesahuje rovinu osobní i rodinnou... Která něco přináší i Celku nejen nám. Nejde jen o osobní potěšení. A v tomto rámci může naše láska, vztah i osobní vědomí růst!
Ato je možné jen ve vědomém vztahu, kde oba kráčí vědomou cestou k sobě!

Tak, uff, jdu na oběd..
Jdu pracovat...
Ómmm Arunáčalááá
...


I po dvou letech chození na semináře konstelací nebo partnerství začnou někteří lidé vztah s ženatým, vdanou a myslí si, že mohou vybudovat vztah, to nelze! Už tu nějaký vztah je, když narušíte jeden ze základních řádů lásky, váš vztah ztroskotá...
Nejprve rozchod a rozvod s úctou, potom nějaká doba bolesti a rekapitulace, a teprve pak můžete být volní pro nový vztah. Kdo proto, aby necítil bolest, přejde hned do nového vztahu anebo čaká s rozvodem, dokud se někdo neobjeví, nemá šanci...
Často se lidé ptají, co nejlepšího mohou udělat pro své děti, když se rozvedou. Pak je jim řečeno, ctít a podporovat setkání s druhým rodičem a vytvořit vztah, nezůstávat sám. Protože pro děti je lepší, když se mohou orientovat podle "špatného" vztahu, než žádného. Když např. matka zůstane sama s dětmi v domění, že jim tak dá to nejlepší a vyhne je stressu s cizím mužem, tak zajistí, že se budou o to víc trápit ve vlastním vztahu a životě dospělého...
Někdy chodí lidé dost naivně do vztahu s někým, kdo už dítě a předchozí vztah má. Je to velmi složitá záležitost a bez dobré znalosti a praxe řádů lásky takový vztah zpravidla také neobstojí při zkouškách, které tady jsou velké.
Pokud někdo, kdo nemá děti vstoupí do vztahu s někým, kdo už děti má, tak to zpravidla neunese, protože má menší "váhu duše." Může to být, ale není to sranda. Protože ten, kdo nemá děti, je prakticky volný, ale ten, kdo má děti už nikdy volný není, už má vždy vazbu i na matku/otce těch dětí a my ho už nemáme jen pro sebe!!! Pro svobodné je to velká výzva!
Dále. Hlavně děti, před kterými se rodiče nehádali, mají velkou iluzi o vztazích a myslí si, že vztah založený na lásce je bez velkých konfliktů, hádek, či krizí. Ovšem právě naopak. Vztah bez hádek začne být brzy prázdný. Do lásky se roste, ne naopak a do její hloubky s ečlověk nedostane bez překonávání překážek a učení v tom všem "balastu" projít, uchovat si úctu i lásku a jít dál s pozorností k srdci a k srdci partnera!!!
A to trvá léta!!! Léta učení v partnerské lásce bez útěků!
Také to není možné při odmítání byť jednoho z rodičů, co odmítáme, si přitahujeme...
Ještě něco. Kdo zůstává sám, zůstává vnitřním dítětem, něco v růstu se přinejmenším zpomalí. I u "velkých" terapeutů je vidět, jakou mají vnitřní sílu, když prošli rodinou, a když neprošli...
Jo, ještě. Slyšel jsem mezi sousedy před domem, jak jedna svobodná žena říká: "Nejsou chlapi s velkým "Ch"!" - Podívám se s otázkou na souseda a on doplňuje: "Nejsou ženy s velkým "P"." Smích. Tohle si lidé myslí, když ztratí sebereflexi, už se nechtějí, nejsou schopni měnit, mají představy o svém protějšku a žádný takový nepřichází.
Tady je odpověď jasná: "Jsi tam, kde je člověk, který k tobě přichází!" Tj., který má zájem a ty máš zájem, ale... Nevidíme na sebe, hledáme ideálního, aniž bychom věděli, co to je...Ovšem naše vnitřní inteligence dobře ví! A přitáhne nám vždy toho, podle tématu, který potřebujeme zpracovat.
Vztah není jen o nějakých radovánkách, vztah je především o růstu a výuce "býta sám sebou," být vědomou bytostí. Když to vezmou oba, může v něm být hodně lásky, můžou dojít velkého naplnění, ale také s velkými bolestmi, ne zadarmo, jenom tím, že se potkají..., protože staré se přerovnává a iluze jsou nám rozbíjeny a slupky ega, nepravého já jsou z nás loupány.
Závěrečná konstelace byla na setkání s pravým Já. I když je o tom každý můj seminář, není to lehké pochopit a uskutečnit, protože každý očekává nějaký silný zážitek. To největší se však děje vždy v klidu a úplné obyčejnosti. Jen přechodové stavy bývají extatické...
Když si dopřáváš čas v klidu, jsi pozorný ke svému nitru, umíš si položit do nitra otázku, aniž bys hned odpovídal anebo hledal odpověď, pak se pomaličku přibližuješ svému Já. Když si jen tak uvědomuješ to, co zrovna probíhá, ať venku, či uvnitř a cítíš v sobě, v těle lehký klid, dostáváš se do kontaktu se svým pravým Já. Skrze ten klid mysli tě Ono může vést, ale to poznáš spíše časem, zpočátku až časem, když se ohlédneš. Ono tě pořád vede, ale ty to furt převracíš v mysli a přemýšlíš o tom, pak si těžko všimneš.
Gaia jednou řekl: "Konečně jsem si všimnul..." To je ono, ale je těžké si toho obyčejného Vědomí uvnitř všimnout. Všichni na začátku čekají grandiózního "Boha", ale to je jenom past.
Kdo jde za "velkým světlem", vleze do pasti. Směrovka je vnitřní klid. A to je dnes pro většinu málo... Z toho plyne všechno trápení...
Vědomý život, třeba jak to ukazuje Marcelka, to je cesta ke štěstí, které neodchází, a které je nedotknutelné, a které září uvnitř pouze jako Vnitřní klid, vědomý prázdný prostor a Ticho. Všeobjímající Ticho.
...A my hodně chceme, aby vztah byl na celý život, a pak často tlačíme a manipulujeme a něco zastíráme...láska pak samozřejmě pod tou tíhou pláče... Vztahy však nemají nálepku věčnosti. Důležitý vztah může být určený i na krátko... A my to dopředu nemůžeme vědět, zbytečně navštěvujeme kartářku, to nás ještě víc vzdálí lásce, protože láska si žádá ODEVZDÁNÍ a NEVĚDĚNÍ, co bude a to v nás vyvolává POKORU
A poslání vztahu je společné učení a být si navzájem zrcadlem. A hluboký vztah není nikdy na začátku, i když si to přejeme a myslíme a věříme tomu. Hluboký vztah je cílem. JE CÍLEM.
A partner není jen jediná osobnost, je to celá jeho historie a celá jeho rodina a to my často nechceme vidět. Dokonce věříme ve vztah s někým, kdo odmítá svou matku, otce nebo prvního partnera anebo my věříme, že najdeme skvělého partnera, když někoho sami ve své historii odmítáme...!


Cesty se mohou rozcházet, ale láska zůstává...

S láskou i sílou...a VDĚČNOSTÍ i RADOSTÍ a údivem z nového objevování...
...

Léčivá síla TEĎ

8. dubna 2014 v 9:13 | Slunce Arunáčaly |  Meditace
Léčivá síla meditace...

Jedu si takhle autem do práce, pozornost uvnitř, stromy mě míjejí, cesta se pomalu pohybuje ke mně a mizí ve mně, všecho, cesta, stromy, hory i domy se postupně přibližují a mizí ve mně...
Najednou se ve mně jakoby zvolna otevře okno dokořán, tím okne vyletí obvyklé ego, osobní vědomí a celé mé já se ocitne v TEĎ. Najednou je vše tak jasné, jednoduché a vše podstatné je rázem věděno.
TEĎ nemá nic společného s tím, co teď probíhá, že teď řídím auto, že věci se kolem míhají. TEĎ je úplně prázdné, tiché a tomu všemu zcela vzdálené. Je jasně věděno, že existuje jenom tohle, nic víc, jen toto. Je jasně věděno, že tu není nic dalšího, že je to konec, ne konec cesty, ale konec, konečná realita všeho. Najednou je jednoduché nemít myčlenky, je to zcela prosté. Je věděno, že jen v tomhle přirozeném stavu jde najednou všechno pustit, jenom zde je možné odevzdání, jenom tady je možné, nebrat si nic osobně, protože uvnitř není nikdo! Je tam prázdno, nechytají se tudíž žádné emoce.
Není to žádné drama, nic zvláštního, krom toho, že člověk cítí naprosté osvobození a volnost od všeho, i od sebe sama jako osobnosti.Je to úplně něco jiného než běžný stav vnitřního prázdna i ticha mysli, je to něco ještě za tím. Naprosté otevření, naprosto otevřené okno, kdy mezi nitrem a vnějškem není žádná hranice. Ale zároveň...prostě nic. Ale to NIC je prostě tak živé, člověk je tak živý a tak spokojený a celým vědomím probíhá jakoby jemná klidná extáze, ale nejde to ak úplně napsat. Jen, co se veme do ruky nebo, co se dělá, tak naplňuje tělo touto jemnou klidnou a radostnou extázíí. Chce se smát, ale nejde to, protože hned se hlásí ego a myšlenky, tak radši nic. Jen úsměv uvnitř, jak je to jednoduché, a přitom pro to skoro nejde nic udělat. Jenom ta pozornost a v klidu čekat, až to zase někdy samo naskočí...
Určitě celá dosavadní praxe a touha po TOM má veliký význam, ale vidím, že žádná technika k tomu nevede, jenom připravuje půdu, přesto jsou i ty techniky důležité, v určitém čase člověk ani nemá nic jiného, ale pro "otevření okna" nefunguje nic z toho. Jen mít pozornost a klid na to, si otevírání všimnout a dovolit si nechat ho otevřít, když to přichází. Asi nic víc. U sebe to spojuji především s těmi velkými horami. S vlastní minulou praxí, setkáními s osvícenými a nyní především s těmi Horami, protože jejich silná a vysoce intenzivní energie proměňuje tu naši obvyklou vnitřní, emocionální energii a pozvadá vědomí tak říkajíc "výš".
Není opravdu žádná jiná hodnota ani cíl, který by tohle vyvážil. Je to největší poklad, který člověk nosí v sobě a když to vědomé prožívá, ví zcela jasně a bez pochyb, že žádného většího bohatství už není. Je to nejvíc, co lze zde na Zemi poznat, či prožívat.
Je dobré být přitahován ke skromnému životu, protože pak člověk má dost prostoru, aby do TOHO mohl vstoupit.
Pozor! Život, jeho prozkoumávání a objevování tím ale zdaleka nekončí. Jsem dál pobízení tvořit z této nové úrovně energie, nové kvality a uvádět ji do každého koutku svého života. To je další velké učení. Protože, když se řekne: "Už není, co konat, vše je vykonáno." Myslí se, "už mysl do ničeho nezasahuje a vše se děj přirozeně."


Tak, občas je nám - pokud už je naše pozornost více méně stále soustředěna na poznání sebe - ukázán cíl a skutečnost jako povzbuzení i pochopení, jak se věci mají...


Nechť jsou prázdny (od osobních myšlenek) všechny bytosti!
Ómmm

Tichá radost v každém okamžiku!

Léčivá síla meditace... Jedu si takhle autem do práce, pozornost uvnitř, stromy mě míjejí, cesta se pomalu pohybuje ke mně a mizí ve mně, všecho, cesta, stromy, hory i domy se postupně přibližují a mizí ve mně... Najednou se ve mně jakoby zvolna otevře okno dokořán, tím okne vyletí obvyklé ego, osobní vědomí a celé mé já se ocitne v TEĎ. Najednou je vše tak jasné, jednoduché a vše podstatné je rázem věděno. TEĎ nemá nic společného s tím, co teď probíhá, že teď řídím auto, že věci se kolem míhají. TEĎ je úplně prázdné, tiché a tomu všemu zcela vzdálené. Je jasně věděno, že existuje jenom tohle, nic víc, jen toto. Je jasně věděno, že tu není nic dalšího, že je to konec, ne konec cesty, ale konec, konečná realita všeho. Najednou je jednoduché nemít myčlenky, je to zcela prosté. Je věděno, že jen v tomhle přirozeném stavu jde najednou všechno pustit, jenom zde je možné odevzdání, jenom tady je možné, nebrat si nic osobně, protože uvnitř není nikdo! Je tam prázdno, nechytají se tudíž žádné emoce. Není to žádné drama, nic zvláštního, krom toho, že člověk cítí naprosté osvobození a volnost od všeho, i od sebe sama jako osobnosti.Je to úplně něco jiného než běžný stav vnitřního prázdna i ticha mysli, je to něco ještě za tím. Naprosté otevření, naprosto otevřené okno, kdy mezi nitrem a vnějškem není žádná hranice. Ale zároveň...prostě nic. Ale to NIC je prostě tak živé, člověk je tak živý a tak spokojený a celým vědomím probíhá jakoby jemná klidná extáze, ale nejde to ak úplně napsat. Jen, co se veme do ruky nebo, co se dělá, tak naplňuje tělo touto jemnou klidnou a radostnou extázíí. Chce se smát, ale nejde to, protože hned se hlásí ego a myšlenky, tak radši nic. Jen úsměv uvnitř, jak je to jednoduché, a přitom pro to skoro nejde nic udělat. Jenom ta pozornost a v klidu čekat, až to zase někdy samo naskočí...:-) Určitě celá dosavadní praxe a touha po TOM má veliký význam, ale vidím, že žádná technika k tomu nevede, jenom připravuje půdu, přesto jsou i ty techniky důležité, v určitém čase člověk ani nemá nic jiného, ale pro
Na Štrbském štítu...